Velké žluté rodné lány,

aneb Úvaha nejen o řepce...

Řepku dnes máme všude. Řepka olejka je totiž význačná plodina. Uplatňuje  se v potravinářském průmyslu, dá se využít jako pícnina a je nezbytnou surovinou pro výrobu biopaliv a dalších produktů chemického průmyslu. Je krásně žlutá. Vincent van Gogh by měl  radost. Miloval žlutou. A kdyby žil  Mácha,  mohl by psát o „zavánějícím“ řepkovém poli místo o borovém háji. Od obzoru k obzoru se totiž v májové české krajině táhne nekonečná čpící žluť. Kam zmizelo obilí, brambory, jetel? O řepě cukrovce ani nemluvě! I původem nepůvodní brambory jsou mi milejší. V naší krajině i národní kuchyni zcela zdomácněly. A řepka?

Řepka je původní evropskou rostlinou. Pochází ze Středomoří. Je nenáročná. Prý nevyčerpává půdu tak, jako jiné plodiny. Všimli jste si, jak nenápadně  začíná z polí pronikat i na náspy železnic, do příkopů cest, na rumiště a dokonce i do  našich zahrad a parků? Zrovna nedávno jsem porost řepky zahlédla v jednom  parku v centru Prahy. Bramboru jsem tam nikdy neviděla.

Kolektivizace nám rozorala meze. Europizace nám zažlutila obzory. Unifikace našich polí se mi nelíbí. Bojím se, že v sobě ukrývá nebezpečí. Pro přírodu, pro společnost. Aby to nakonec s řepkou nebylo jako s bolševníkem!  Ten nás tak uchvátil svou velkolepostí, že se ho  marně snažíme zbavit.