Blob (zamyšlení nad knihovnou)

Dáváme té stavbě různá jména - chobotnice, chrchel, blob. Pro někoho je tato skvělá "organická" architektura dokonalá, pro jiného je to paskvil, příšera, obludnost...

Návrh budovy Národní knihovny v Praze budí stejné emoce, jako většina staveb architekta J.Kaplického. Jeho budovy mají nadšené obdivovatele, získávají prestižní ocenění, vyvolávají rozpaky a zásadní odpor.

Mnohá umělecká díla, která současníky byla odsuzována, dnes řadíme k uměleckým skvostům. Zůstaneme-li v Praze a u architektury, nabízí se jako příklad  secesní budova Obecního domu přilepená ke gotické ( a novogoticky vyšperkované) Prašné bráně. Také „paskvil“ a „obludnost“.  Ale stojí tam, chodí se na ní dívat turisté, vstoupila do učebnic. Patří k Praze a nedovedeme si představit, že by nebyla. Je to klenot české secese. A co Plečnikův kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad? Kubistické a rondokubistické stavby? Ty se současníkům také nelíbily. Dnes se na ně jezdí dívat lidé z celého světa! I na Tančící dům se jezdí dívat.

Pokud jde o architekturu, jsem laik. A jsem z těch, kteří si myslí, že „blob“ by se možná dobře vyjímal na zelené louce, ale postavit ho na Letnou je zvěrstvo. Ale skutečnost, že budovy Jana Kaplického vzbuzují tak rozdílné postoje a spojují i rozdělují lidi, svědčí o velkém potenciálu díla tohoto architekta. Obávám se ovšem, že jediným způsobem, jak velikost tohoto potenciálu odhalit, je nechat dílo pana Kaplického prověřit časem. Prostě to postavit a za pár generací se ukáže. I Eiffelovka měla své velké kritiky, no a dnes je symbolem Paříže. Ne Louvre či Notre-Dame, ale ta krásně ošklivá kovová věž pana Eiffela. A tak jako pánové Zola, Maupassant a Dumas vysedávali v restauraci na Eiffelovce i my můžeme sedat v „oku chobotnice“ a říkat: „Miluji tuto restauraci, je to totiž jediné místo v  Praze, odkud se nemusím dívat na tu strašnou Národní knihovnu.