Všechno je jinak.

Až se letos přiblíží konec roku, budeme vzpomínat na listopad a prosinec  1989, tedy na období, kdy něco končilo a něco jiného začínalo. Čím dál tím víc lidí si dnes ale klade otázku, zda to, co se stalo, bylo dobře, nebo špatně.

Uběhlo neuvěřitelných dvacet let a každý z pamětníků bude mít nějaký svůj pocit, protože se to převratné období mezi 17.listopadem a 29.prosincem 1989 dotklo bezpochyby každého z nás. Někdo bude vzpomínat na to, jak stál někde na náměstí s klíči v ruce a s ohněm v srdci, v davu stejně nadšených a svojí volbou spřízněných lidí a tleskal někomu, koho znal jen z doslechu a kdo mu byl sympatický, protože představoval změnu. Jiný si bude vybavovat, že to, co končí, byl také jeho život a jeho realita, se kterou souhlasil a která mu bude scházet. Pro značnou část naší společnosti to ale bude vzpomínka na obrovskou povodeň slibů všeho druhu, řinoucích se plným proudem z projevů těch, kteří stáli na balkonech a intenzivně vnímali svoji novou životní roli a osudovou moc nad těmi dole. Ti dole se pak každým nadechnutím naplňovali představami o bohatém, prosperujícím a spravedlivém státě, který tady bude jen a jen pro ně, o politicích, považujících řadového občana za posvátnou modlu, pro kterou budou do úmoru a samozřejmě nezištně pracovat. Mnozí se těšili na to, že se obrátí karta, že lidé, kteří zastávali důležité posty odejdou a na tyto posty se dostanou oni sami, protože konečně přece někdo musí ocenit jejich schopnosti a kvality. Někteří se těšili dokonce i na to, že jejich nafoukaný soused, kterému záviděli, že ho do práce vozí služební auto, o všechno přijde a půjde konečně vybírat popelnice.

Pak ale běžela léta a oni zjistili, že je vlastně všechno jinak. A co hůř, že ten neoblíbený soused od vedle nevybírá popelnice, ale má najednou velice prosperující firmu a že pro něj zase ráno jezdí šofér, ale s podstatně lepším autem. Že rodina onoho souseda jezdí dál každý rok na dovolenou k moři, ale již nikoli do okoukané Jugoslávie, ale na mnohem honosnější destinace. Že dříve odsuzovaní a kriminalizovaní veksláci jsou vlastně úspěšnými a schopnými podnikateli. Že celá řada protagonistů bývalého režimu má, díky svým lukrativním kontaktům a kvalitním informacím, opět své pozice a svůj vliv, tentokrát ale v naprosto jiných hmotných rovinách. Zkrátka že oni sami v tom novém, vytouženém a klíči vycinkaném režimu neuspěli. Že jim možná přece jen něco schází. Třeba odvaha, třeba výdrž, možná fantazie, snad i připravenost riskovat, ale možná jen potřebná dávka drzosti a schopnosti naráz, prakticky ze dne na den, zahodit svoje morální zásady a návyky a přizpůsobit se novému prostředí a novým podmínkám. Jinými slovy že kapitalismus možná není ani tak pro obyčejné lidi, ale jen pro dravé a všehoschopné jedince, kterým ten minulý režim omezoval rozlet, otravoval je různými zákony a bránil jejich specifickému a kreativnímu rozvoji.

Kdyby se to, co se dnes děje, kdysi říkalo na různých politických školeních, nikdo by tomu nevěřil. Každý by to bral jako dost drsně přehnanou a naprosto nereálnou prorežimní propagandu. Nikdo by tehdy nevěřil, že potomci starých šlechtických rodů opět zasednou k rodovým stolům na hradech a zámcích, kam byli lidé zvyklí jezdit na výlety. Nikdo by nevěřil, že někdo může dostat za hubičku dříve prosperující fabriku a pak z ní vymačkat všechny peníze a udělat z ní trosku a z jejích dlouholetých pracovníků nezaměstnané. Nikdo by nevěřil, že se resortním ministrem vlády může stát člověk, kterého tu a tam viděli trdlovat na estrádách a v televizi, že se obdivovanou celebritou může stát feťák a gambler, který si nedokáže sám ani vyřešit a uspořádat ty nejzákladnější životní situace. Nikdo by tehdy nevěřil, že představitel Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt bude jednou v Praze slavnostně otevírat oficiální informační  kancelář svého spolku, že olomoucký biskup bude sloužit mši na srazu Landsmannschaftu v Norimberku, že primátor Ústí nad Labem dostane oficiální návrh na přejmenování mostu Dr.Edvarda Beneše na most Wenzela Jaksche, bývalého viceprezidenta Sudetoněmeckého krajanského sdružení a prezidenta Svazu vyhnanců. Nikdo by nevěřil, že si budou i na našich ulicích a v našich restauracích střelbou vyřizovat účty různé znepřátelené mafiánské rodiny, že bude jednou životu nebezpečné přejít v noci přes park, nebo i ve dne opuštěnou ulicí. Nikdo by nevěřil tomu, že žáci na základní škole dokážou vztáhnout ruku na svého učitele, že se česká učitelka nechá při souloži natáčet svým nezletilým žákem, nebo že se zástupce ředitelky základní školy nechá při skupinovém sexu s výměnou partnerů snímat kamerou a že bude tyto záběry prodávat na internetu, takže se na ně budou při hodině výuky počítačů dívat i jeho vlastní žáci.  Nikdo by nevěřil tomu, že se za pár let republika rozpadne, že se úroveň znalostí naší školní mládeže propadne téměř až za rozvojové země, že se dá celkem bez problémů vytunelovat bytové družstvo, že úspory v bance někdo bez milosti zdefrauduje, že se na pražských ulicích a na diskotékách budou v klidu prodávat tvrdé drogy, že se začnou opět vracet a šířit choroby, jako je tuberkulóza a černý kašel, které jsme již dávno považovali za relikt hluboké minulosti, že se budeme muset vážně zabývat i hrozbou teroristických útoků. Nikdo by tehdy nevěřil tomu, že se v televizní reality show bude předvádět soulož jako běžný komunikační prostředek mezi jednotlivými protagonisty, že se pojmy jako je morálka, morální zábrany a morální úroveň stanou bezcennou veteší. Zkrátka a dobře, nikdo by tehdy ani náhodou nevěřil tomu, co je dnes každodenní realitou.  A řada lidí přestává slyšet na to, že dnešní společenské problémy jsou jakýmsi reziduem předlistopadových poměrů. Ono přece jen uteklo dvacet let a to je dost i na nápravu i na změnu k horšímu.

Přesto si nemyslím, že je u nás příliš mnoho lidí, kteří by skutečně chtěli návrat před listopad 1989. Pokud ti starší něco takového říkají, přejí si spíše nostalgický návrat v čase o těch dvacet, nebo dvacet pět let, tedy do doby, kdy byli mladší a zdravější a nějaké politické souvislosti v tu chvíli neřeší. Mnozí si přece jen dost polepšili a nebýt převratu, nikdy by se k současnému životnímu standardu nedostali. Mnozí se ale právem cítí zklamáni a podvedeni. Ve své většině tohle prostě nechtěli. Měli iluze a představy a ty se nenaplnily. Tato republika totiž promarnila svoji obrovskou šanci, danou relativně vysokým stupněm rozvoje, demokratickými tradicemi a kvalitním lidským potenciálem.

Ve známém  německém týdeníku Die Zeit vyšel 30.března letošního roku velice zajímavý článek vedoucího vědeckého pracovníka Německého rozvojového institutu, doktora Fausta (krásné jméno), zabývající se otázkou, zda autoritářské režimy přece jen nejsou schopny mnohem lépe hospodařit a udržet disciplínu, než systémy, nazývající sami sebe demokratickými. Tyto a podobné otázky nejsou samozřejmě nic nového, ale ve světle toho, co celý svět v současnosti prožívá, tedy v intencích stále se prohlubující hospodářské krize, dostává tento problém naprosto jinou dimenzi. Tato otázka totiž dostala docela fatální příchuť. Ono se totiž může klidně stát, že za určitý čas, z historického hlediska docela krátký, dojde současná světová společnost k závěru, že pouze centrální řízení hospodářství, ale i některých dalších profilujících společenských entit, bude tím jediným nástrojem pro prevenci, odvrácení a řešení krizí. Že ti takzvaní obyčejní lidé možná raději vymění kus své osobní svobody (která je již tak jako tak dnes postupně okrajována), za to, co potřebují nejvíce. Za osobní bezpečí, nezkorumpovanou ochranu své rodiny a svého majetku, zajištěnou práci, za důslednou ochranu svých úspor, za zdravotní péči možná na nižší úrovni, ale bez různých nepředvídatelných eskapád a zavírání potřebných zdravotnických provozů, za fungující dopravu, ve které bude upřednostňován zájem cestujících před zájmem členů různých správních rad, za ochranu před tuneláři a zloději všeho druhu. Tedy za silný a akceschopný stát, bez ohledu na to, že tento stát bude všechno kontrolovat a o všem rozhodovat. A demokracie? Ta dostane opět pořádně na frak a stane se možná zase jen zprofanovanou frází bez valného významu.

Pokud k něčemu takovému dojde, bude to řešení, nebo totální prohra? Konec konců každý si může odpovědět sám. V každém případě se ale již teď dá říci. Všechno je (bohužel) jinak.