Václav Klaus není agentem ruské rozvědky

Když se před týdnem objevila v článku jednoho z blogerů úvaha o tom, že český prezident byl (a je údajně i nadále) ruským agentem, nebral jsem to příliš vážně. Setkal jsem se s tím ale znovu a tak zkrátka mlčet nemohu. Je to český prezident a tedy i můj prezident. Nic se nesmí přehánět.  

Kdo četl mé články z posledních let, jistě mi potvrdí, že jsem k obdivovatelům Václava Klause nikdy nepatřil, nepatřím a patrně ani nikdy patřit nebudu. Za svého poměrně krátkého působení v roli vysokoškolského učitele jsem tento typ profesorů s dřívějším ročníkem narození poznal. Neomylní, nedotknutelní, nekritizovatelní, všemu rozumějící a vše chápající lépe, než kdokoli jiný. Nemám tento typ lidí rád. Václav Klaus je ale český prezident. Reprezentuje něco, co je mi (přestože se nepovažuji za příliš horlivého vlastence) vrcholně svaté. Reprezentuje totiž národ, k němuž cítím příslušnost a k němuž cítili příslušnost i moji předkové, o kterých mám záznamy již z doby, kdy se zakládala Univerzita Karlova a stavěl Karlštejn.

Kritizovat svého prezidenta jako člověka, který zastává názory, se kterými nemohu a nechci souhlasit, mi připadá vrcholně správné. Cítím se totiž jako svobodný člověk, který má na svůj názor právo a má tedy právo i na to, aby nesouhlasil s názorem jiného svobodného člověka. I když to je hlava státu. Jenomže tento člověk je současně symbolem národa, ke kterému patřím. Právě proto si myslím, že je únosné a navíc i účelné nesouhlasit s jeho názory, ale, probůh, nedělejme z něho pro jeho euroskeptickou zatvrzelost jakési bezcharakterní monstrum, které snad aktivně působilo v roli ruského špiona a které dnes z jakési setrvačnosti rozvrací tento stát. Označit názorového nepřítele za agenta cizí mocnosti je patrně v českých tradicích.

Když Václava Klause na Pražském hradě před časem napadl francouzsko-německý kosmopolitní harcovník a evropský poslanec Daniel Cohn-Bendit, svého prezidenta jsem bránil. Slovně i písemně. Pokládám totiž za vrcholně důležité zásadně nedovolit lidem, kteří o naší historii, našich dřívějších i současných problémech a nadějích nikdy nic nevěděli, aby se naváželi do hlavy českého státu tak neurvalým a neomaleným způsobem, jakoby jednali s domorodým náčelníkem jakéhosi kmene, žijícího ještě převážně na stromech. Pokud si alespoň trochu vážíme sami sebe, nedávejme jim k tomu jakoukoli příležitost.    

Argumenty, které se v poslední době ve vztahu k hodnocení minulosti našeho prezidenta objevily, jsou poněkud rozporuplné. Spojování faktu, že Václav Klaus za minulého režimu zastával docela významné posty, často cestoval a navíc do velmi zajímavých destinací s jeho (patrně) nekonfliktním vztahem k režimu, má, podle mne, svoji logiku. Proto mi vadilo, když pan Klaus označil v interview pro jeden americký deník sama sebe za zuřivého odpůrce komunismu. Asi ten svůj odpor nedával tehdy příliš razantně najevo. Spojovat ale tento argument s možností spolupráce s tehdejší KGB a po převratu i s novou ruskou rozvědkou je spekulace, která by se (možná) hodila tak maximálně céčkovému až déčkovému bulváru. To se zkrátka nedělá a to se nikdy tomuto národu nemůže vyplatit.

Díky jednomu ze svých extravagantních koníčků, kterým je studium historie zpravodajských služeb, jsem navíc přesvědčen i o tom, že KGB, jako svého času jedna z nejlepších zpravodajských agentur na světě, měla více než dostatek méně viditelných, méně ješitných, méně jednostranně zaměřených i méně zranitelných osobností, se kterými dlouhodobě spolupracovala a které, pokud tito lidé byli v provozuschopném stavu, předala i dnešní ruské tajné službě. A kdyby tomu tak přece jen nakrásně bylo, pak by z pana Klause nikdy nebyl ani premiér, ani prezident republiky. To jsou totiž pozice, které jsou pro zpravodajské využití naprosto k ničemu. Možné napojení zahraničních zpravodajských služeb končí obvykle na pozicích sekčních šéfů, maximálně náměstků ministrů. Konspirační teorie skutečně nejsou bez zajímavosti, jsou obvykle atraktivní a lákavé, ale nesmí jich být moc a nesmějí se překombinovat.

Nemyslím si, že prezident republiky, jako jeden z nejvyšších státních úředníků, musí být nutně nedotknutelnou osobou. Rozmysleme si ale, co vlastně takovými argumenty znevažujeme. Nikoli osobu Václava Klause, ale osobu prezidenta, tedy symbol státnosti a kontinuity české historie. Tím symbolem totiž nebude a nemůže být ani pan Paroubek, ani pan Topolánek, ani předseda Strany zelených, ale jen a jen prezident České republiky.

Václav Klaus se (možná) nezaslouží o tento stát a Lex Klaus asi nikdy nebude přijat českým parlamentem. Václav Klaus ale nebyl a není agentem Ruska. Je a v paměti národa i zůstane především českým prezidentem. Poněkud výstředním, ale naším.  Když nic jiného, o Česku nyní vědí i v nejodlehlejších koutech Evropy a Unie teď bude s námi muset, chtě nechtě, počítat. A nedovedu si, upřímně řečeno, v tuto chvíli na místě českého prezidenta představit někoho jiného. Na výběr skutečně nemáme.