Skutečně byl Václav Klaus „zuřivý oponent komunismu“?

Tak to totiž stojí v textu jeho nedávného interview pro americký deník The Washington Times (nepochybně se jedná o jím autorizovaný text). Byl, či nebyl? Nepříjemná otázka, celkem snadná odpověď.

Václav Klaus je především prezident České republiky, jako takového ho respektuji, v mnoha ohledech si ho vážím a jako občanu této země mi stojí za to všímat si jeho názorů a zaujímat k nim stanovisko. Souhlasné i nesouhlasné. Beru jeho postoj ke globálnímu oteplování, i když s ním nesouhlasím. Beru jeho negativní postoj k evropské integraci, i když jeho zdůvodnění nepokládám za seriózní. Beru i jeho zdůvodnění, že EU dnes představuje pro Česko větší nebezpečí, než Rusko, i když se mi to bytostně příčí. Jsou to zkrátka jeho názory, na které má nezadatelné právo. O to více mne ale překvapila míra jeho potřeby vymezit se za každou cenu v očích zahraničních novinářů a veřejnosti vůči minulému režimu a poraženému systému. Kde se v tomto člověku na vysoké intelektuální i odborné úrovni bere taková potřeba léčit si nějaký hluboko zasunutý mindrák? K čemu mu to je? On přece po převratu dosáhl všeho, co dosáhnout chtěl. Chtěl být docentem, stal se docentem, chtěl být profesorem, stal se profesorem, chtěl být ministrem, premiérem, stal se jimi. Rozhodl se kandidovat na prezidenta, stal se prezidentem. K čemu se, probůh, potřebuje shazovat a dělat ze sebe dnes, po dvaceti letech od převratu, antikomunistického partyzána? 

Každý si přece může v jeho životopise najít profesní a vědeckou kariéru v období do roku 1989. Byl vědeckým pracovníkem Ekonomického ústavu ČSAV (stáž v Itálii a v USA), absolvoval studium vědecké aspirantury a získal hodnost kandidáta ekonomických věd (aspirantury mimo jiné schvaloval i územně příslušný stranický orgán), byl vědeckým pracovníkem Prognostického ústavu. Skutečně právě takto vypadal život a kariéra protivníka komunismu? Skutečně by minulý režim tomuto odpůrci komunismu dovolil vycestovat na dvě stáže na západ, dokonce do Spojených států? Skutečně by dovolil jeho zařazení na poměrně společensky významné posty? A pouhé nečlenství v KSČ opravdu není důkazem postoje. I to totiž mohlo být pouze součástí strategie vládnoucí strany v oblasti kádrové práce. Nebo snad nakonec dojdeme k závěru, že inteligentní, vzdělaný a přizpůsobivý člověk se smyslem pro osobní disciplínu, který navíc chtěl něčeho dosáhnout, za minulého režimu kariéru udělat zkrátka mohl, bez ohledu na své názory a postoje? Že mohl žít velmi slušný život a věnovat se zajímavé práci? Že otevřený odpůrce režimu, když zkrátka chtěl, mohl vycestovat na Západ a dělat vědeckou kariéru? Po dvaceti letech by to bylo docela zajímavé konstatování a přinejmenším jakési plivnutí do tváře těm, kteří lehký život, díky svým názorům, opravdu neměli.

Podle mého názoru je jen málo současných známých celebrit, které o sobě mohou říci, že skutečně byly protivníky komunismu. Mezi ně bezpochyby a na prvním místě patří Václav Havel. Nebo konec konců i bratři Mašínové (i když jejich pohnutky se mi nezdají být vždy stoprocentně věrohodné a s formami jejich boje nemohu jako normální člověk souhlasit). Nebo třeba Pavel Tigrid a někteří další. Všichni tito lidé, pokud se dnešní doby dožili, ať jejich motivace byla tehdy jakákoli, dnes mohou bez uzardění říci, že z komunismu jako systému nic neměli, nesouhlasili s ním a že proti němu aktivně bojovali. Ne tak člověk, který v minulém režimu udělal docela slušnou kariéru, mohl jezdit po světě a získal vědeckou hodnost.

Období minulého režimu se čím dál tím více stává určitým stigmatem některých našich ambiciózních lidí a je mi upřímně líto každého člověka, který si musí vymýšlet a vžívat se do jakési virtuální role, která mu tehdy, před převratem, ani v nejmenším nepatřila. Každý společensky významný člověk by si měl před vstupem do vysoké politiky udělat upřímnou a náročnou inventuru svého života a pečlivě zvážit, zda do ní za stávající situace opravdu patří, či nikoli. A pokud dojde k závěru, že přes svůj celkem loajální, klidný a úspěšný život za minulého zřízení se vlastně nemá za co stydět, neměl by si alespoň retroaktivně přisuzovat role, které tehdy patřily úplně jiným lidem. Nebo do té politiky raději nevstupovat. Žít se dá konec konců i bez blesků novinářských fotoaparátů a bez pocitu nadřazenosti a výjimečnosti.

Jen si chvílemi říkám, co by se asi stalo, kdyby v naší zemi opět přišli k neomezené moci komunisté. Pak bychom se jistě dozvěděli, kolik že politiků, herců, pěvců, sportovců, novinářů, vysokoškolských pedagogů a ekonomů bojovalo aktivně proti kapitalismu a tržním mechanismům. A pokud sleduji současné dění na politické scéně, dokonce si myslím, že někteří z nich by měli pravdu, protože to, co dnes naši politici dělají, je mnohem účinnější atak proti tržnímu systému a soukromému majetku, než jakého by byli samotní komunisté schopni.