Karlovarské požadavky. Které by dnes prošly?

Pouze osmý bod Karlovarského programu je svým evidentním zaměřením na prosazování nacionálního socialismu poněkud mimo. Ostatní by více méně odpovídaly současnému evropskému pojetí lidských práv a svobod. Hrozné, není-liž pravda?  

Máme tady sedmdesáté druhé výročí sjezdu Sudetoněmecké strany, který se uskutečnil 24.dubna 1938 v Karlových Varech. Promluvili na něm, kromě jiných, Konrád Henlein a K.H.Frank. Toho druhého zná naše historie přece jen více. Český národ ho zažil jako státního tajemníka, generála policie a později i říšského ministra v protektorátu, nenáviděl ho, odsoudil ho a také ho popravil. U toho prvního je to s naší národní pamětí přece jen trochu složitější. Konrad Ernst Eduard Henlein. Bankovní úředník, učitel tělocviku, komisař pro sudetoněmecké oblasti, gauleiter německé župy Sudetenland, SS – Obergruppenführer (do SS vstoupil 9.10.1938 s evidenčním číslem 310 307), nositel zlatého odznaku NSDAP, čestných mečů říšského vedoucího SS a prstenu SS s umrlčí lebkou (Totenkopfring), který byl udělován jako osobní dar říšského vedoucího SS za zásluhy, oddanost ve službě a za věrnost nacionálně socialistickým ideálům. Člověk, který měl velmi vysoké zásluhy na rozbití republiky na konci třicátých let, bývalý politický druh a názorový souputník K.H.Franka. Člověk, který na konci války neunesl hrozbu trestu a vzal si v plzeňském internačním táboře život. A také čestný občan města Králíky.

V době onoho zmíněného sjezdu zněla Karlovými Vary němčina a na ulicích a obchodech byly vidět německé nápisy. Byly to zkrátka echt Sudety. Tehdy to byla řeč nacismu, iredenty, obdivu k Adolfu Hitlerovi, touhy po změně a nenávisti ke všemu českému. Němčinu už v tomto krásném městě příliš slyšet není. Je tam slyšet jiná řeč a na ulicích a obchodech jsou jiné nápisy. Není to tentokrát řeč nějaké vyhraněné ideologie, ani nějaké zbytečné etnické nenávisti. Je to jazyk peněz, obchodu a konzumu. Časy se mění.

Někdy se zamýšlím nad tím, zda máme jako národ vůbec nějakou historickou paměť. Zda zkrátka to či ono nezapomínáme jen z pohodlnosti, z nedůslednosti, z historického lajdáctví a hrubého podceňování jakéhokoli nebezpečí. Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by ani možné, aby se koketovalo s představiteli sudetoněmeckého krajanského sdružení, aby se naši politici a publicisté vážně zabývali otázkou viny českého národa na jistě nelehkém poválečném osudu německého obyvatelstva pohraničních oblastí. Aby se jednotlivé excesy jednotlivců nadřazovaly nad obludnou vinu našeho západního souseda na rozpoutání a vedení války. Nebýt tohoto tradičního sebemrskačství, tak by nám možná dnes přece jen vadilo, že se jedno prastaré české lázeňské město stává ruským městem, ve kerém dříve či později budou dominovat lidé, kteří mají s naší historií a národními zájmy pramálo společného. Nebýt toho, tak by možná nikdo ani neuvažoval o čtyřproudovém průtahu panenskou a zatím téměř nedotčenou  přírodou spodní části Krušných hor jen proto, aby se německé kamiony rychleji a snáze dostaly do plechových velkoskladů v okolí našich velkých měst. V obou těchto situacích, u těch nápisů v azbuce i u snah o novou komunikaci pro německé kamiony totiž jde o stejnou věc. O preferování cizího zájmu na úkor národního. My Češi totiž máme mnohem raději pikantní informace o soukromí vrcholových politiků, či jiných společenských celebrit, lechtivé aférky různého druhu, případně různé osobní tragedie známých osobností. Nějaké historické poučení nám může být poněkud ukradené. Koho dnes zajímá ta či ona historická událost, její příčiny a důsledky?

Koho dnes skutečně zajímá, že současná Evropa není a nikdy nebude žádným spravedlivým uskupením rovnoprávných národů, že neskýtá pražádnou bezpečnost svým, v Unii sdruženým státům, že kdysi v lázeňském městě Karlovy Vary byly skupinou politických dobrodruhů vzneseny požadavky, pod které by se dnešní multikulturní a globalistická Evropa patrně bez velkých námitek podepsala?

Zajímalo by mne, jak se jednou naši potomci budou dívat na tu naši dobu, na naše pojetí demokracie, na naše touhy, starosti, přístupy, neduhy, úspěchy a prohry. Bude je to vůbec zajímat? Asi ne. Chyby, které dnes děláme a které zcela jistě ještě uděláme, se tak budou zas a znovu opakovat. O tom jsou totiž české dějiny.