Jednala bývalá česká vláda se sudetskými Němci?

Velice mne zaujala zpráva v tisku, že česká policie, po více než šedesáti letech, vyšetřila smrt stovek německých civilistů, kteří byli za tzv. „divokého odsunu“ popraveni v červnu 1945 v Postoloprtech. Prezentováno to je jako vítězství spravedlnosti nad bezprávím. Nevidím to tak jednoznačně.

Především. Pokud jsem byl při studiu poválečné právní historie při smyslech, připomínám, že zákonem Prozatímního národního shromáždění č.115/1946 Sb. ze dne 8.května 1946, bylo jakékoli jednání v období od 30.září 1938 do 28.října 1945, „které vedlo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů a jejich pomahačů“ amnestováno jako extrémní činy, vyprovokované extrémní situací, tedy především obdobím okupace. Pokud by tento zákon přijat nebyl, hodnotil by dnes Berndt Posselt i atentát na Reinharda Heydricha patrně jako klasický (a nepromlčitelný) teroristický čin. Přijetí tohoto zákona nebylo motivováno nějakým patologickým znevažováním hodnoty lidského života a touhou po německé krvi, ale zhodnocením určité vyhrocené situace a názorem lidí, kteří onu dobu (na rozdíl od nás), skutečně zažili. Připouštím, že citovaný zákon byl poněkud vágní a umožňoval patrně omluvit cokoli, ale určovat dnes konkrétní viníky událostí v Postoloprtech, je z právního hlediska naprosto irelevantní a navíc se nesporně jedná o otevírání dalších a dalších těžko řešitelných problémů tam, kde by mělo konečně dojít k uzavření a stabilizaci jednou daného právního stavu, jako základní podmínky pro „usmíření“ obou národů. 

Navíc poukazovat na to, že v sousedním Německu jsou tyto a podobné činy nepromlčitelné, je naprostý nesmysl. Pokud ovšem chápeme zákony poválečného Československa (samozřejmě včetně dekretů prezidenta republiky, známějších pod názvem „Benešovy dekrety“) jako nedílnou součást našeho právního dědictví a pokud naopak nechápeme naše členství v Evropské unii jako závazek kopírovat (i retroaktivně) právní názor našeho západního souseda a servilně plnit jakékoli jeho požadavky. Ve svém článku „Revolučně, nikoli po právu“ jsem v květnu loňského roku napsal: 

„Tak jako byla samotná válka obdobím mimořádným a s ničím nesouměřitelným, mělo nutně stejný, či alespoň podobný charakter i období těsně po ní. Tak jako český národ nezavinil a nevyprovokoval válku, nezavinil a nevyprovokoval ani to, co se dělo těsně po ní. Kausalita tohoto vztahu je možná příliš přímočará, ale jasná. Bez války by nebyl ani odsun, ani to, co mu v českém pohraničí předcházelo. Bez války by se patrně ani neuvolnily v některých našich lidech ty síly zla, které je vedly k páchání skutků, které bychom dnes zcela logicky klasifikovali jako hrdelní zločiny. A tak lze v podstatě připustit onen známý výrok, hodnotící toto období ve smyslu „revolučně, nikoli po právu“ a pouze ho parafrázovat ve smyslu „revolučně, nikoli podle dnešního práva“. Ale ta první část tohoto výroku, ta rychlá, zásadní, a tedy i revoluční změna, byla naprosto nezbytná a nutná a to, že se neobešla bez té druhé části, tedy bez vybočení z obvyklých mantinelů dnes běžného právního režimu, nelze vytrhovat z kontextu. Dnes by nikdo zabití odzbrojeného nepřítele, nebo civilisty, či jiné vážné delikty pardonovat nemohl. Tehdy stále ještě doznívala válka. Tyto věci se prakticky nevyšetřovaly a neřešily“.

Na tomto názoru nemám co měnit. Pokud by nedošlo k okupaci, pokud by nedošlo k likvidaci Lidic, Ležáků, Ploštiny a dalších míst, k popravám stovek českých vlastenců, k drancování Čech a Moravy, pokud by nedošlo k samotné válce, nedošlo by ani k tragickým událostem v Postoloprtech. Nebylo by proč a nikoho by to ani nenapadlo. Nejsem stoupencem kolektivní msty a kolektivní viny a pravděpodobně bych tehdy nikoho nezastřelil, ani kdybych k tomu měl vážný osobní důvod. Ten, kdo dnes tendenčně mění názor na naši historii, je ale český stát a někteří naši publicisté a historici. A to je krajně nebezpečné.

V této souvislosti jsem si vzpomněl na loňský dopis paní Jany Bobošíkové premiérovi ČR Mirku Topolánkovi ve smyslu dotazu, zda česká vláda, její předseda a někteří ministři, jednali s mluvčím Sudetoněmeckého krajanského sdružení a poslancem EP Berndtem Posseltem a předsedou vlády Spolkové země Bavorsko Beckensteinem o dalším osudu Benešových dekretů. Jana Bobošíková tak reagovala na vyjádření obou zmíněných pánů na 59.sudetoněmeckém srazu v roce 2008. To vyjádření byla totiž jakási pochvala za „dobrou vůli“ a „změny českého postoje“ ze strany některých českých ministrů (Schwarzenberga, Lišky a Stehlíkové). Já osobně mám a vždy budu mít husí kůži ve chvíli, kdy naše představitele bude Landsmannschaft za něco chválit. Opodstatnění tohoto spolku závisí především na existenci problémů se „starou vlastí“ a proto každý, sebevětší ústupek z naší strany, bude Němcům a celé Evropě vždy prezentován pouze jako důkaz dobré práce předsedy a mluvčího, nikoli jako řešení celého problému. Pokud by se tyto problémy skutečně vyřešily, museli by si pánové Berndt Posselt a předseda Franz Pany hledat práci. A to dnes není jednoduché.

Tehdejší premiér (a dnešní mediální hvězda dovolenkových reality show ze slunné Itálie) poslankyni EP Janě Bobošíkové odpověděl. Podle prastarého zvyku vrcholových politiků pan premiér všechno popřel. Jsem ale skálopevně přesvědčen, že na tom jistě něco bylo. Naši politici si někdy dost málo uvědomují, že nesmějí blábolit kdykoli, kdekoli a cokoli. Že zkrátka všechno, co řeknou, může být proti nám použito.

Je jasné, že motivací paní Jany Bobošíkové v angažování za české zájmy je bezpochyby především snaha o zviditelnění a získání politického kapitálu. O čem by ale byla politika, kdyby politici tyto vlastnosti a touhy neměli? Paní Bobošíková je ostřílená a velmi erudovaná politická harcovnice a její snaha o posílení vlastní pozice je naprosto logická a legitimní. Neschopných a hloupých politiků máme až dost. Ona k nim ale rozhodně nepatří.

Pokud tedy bývalá vláda poválečné zákony a Benešovy dekrety skutečně z české strany nahryzla, máme se na co těšit. Sudetští lídři budou své požadavky dál stupňovat. Jsou za to totiž docela slušně placeni.