Jan Žižka, české mýty a omyly.

Prohlášení sekretáře Řádu německých rytířů o angažování našeho národního hrdiny na straně Řádu v bitvě u Grunwaldu působí jako bůhvíjaký senzační objev. Jsme totiž stále pod jistým vlivem historického pohádkáře Aloise Jiráska a jeho hodnocení české historie.  

Osobnost Jana Žižky je a vždy bude poměřována jeho rolí v rámci revolučního husitství jako určitého zdroje národní hrdosti a pocitu výjimečnosti českého národa v tehdejší Evropě. Alois Jirásek dokázal z pohnutého a dosti kontroverzního husitského období udělat především projev jakéhosi boje proti německému vlivu, boje za české národní zájmy. Proto bylo dosud naprosto nemyslitelné, aby v naší historiografii byla jakákoli zmínka o tom, že Žižka mohl někdy stát i na té druhé straně. Padl by jeden mýtus a opět by se ukázalo, že to s tím našim národním vlastenectvím a odporem vůči všemu německému nebylo patrně nikdy tak horké.

Ona se ta doba, o kterou jde, žádnou velkou vyhraněností českého a německého, slovanského a germánského, příliš nevyznačovala. V bitvě u Grunwaldu především vůbec nešlo o střetnutí Slovanů s Germány. Na straně polsko-litevské koalice se totiž angažovali vedle Poláků a Litevců, Čechů, Moravanů a Rusů i Němci, Tataři a další ryze neslovanští bojovníci a i druhá strana byla velmi národnostně různorodá, včetně silné účasti českého a moravského rytířstva. Rozhodnutí na čí stranu se přidat bylo jistě často motivováno ekonomicky, nebo rodinnými a příbuzenskými vztahy. Mnoho drobných českých šlechticů dávalo zcela běžně jednoho ze svých synů do služeb různých katolických, bojovných řádů. Samotný Řád německých rytířů zdaleka nebyl (navzdory svému názvu) tvořen výlučně německou šlechtou a tak jako v tehdejší Evropě byla jistá kosmopolitní, jednotící a ideově univerzální role samotné katolické církve, byla zde i jakási globální (zejména vlastními mocenskými zájmy motivovaná) role katolických rytířských řádů, včetně zmíněného. A řada drobných českých a moravských zemanů, vlastnících pouze „koně, sedlo a meč“, se zkrátka živila bojem v zájmu toho, kdo byl schopen slušně platit (a Řád údajně platil mnohem lépe, než polský král).

Právě tak angažovanost Jana Žižky v pokročilém věku ve vedení táborských polních vojsk nebyla tak jednoznačně ideově a národovecky zaměřená, jak bylo v minulosti často zdůrazňováno. Samotná „táborská obec polem pracující“ zdaleka nevypadala tak, jak byla vypodobněna ve známé husitské filmové trilogii pana Otakara Vávry. Mezi polními veliteli (především setníky, pozice hejtmanů si přece jen zachovávali čeští zemané), byla celá řada Němců, nebo lidí ze smíšených rodin (matka samotného Prokopa Holého byla také pravděpodobně Němka). Rovnocenným velícím jazykem byla vedle češtiny i němčina a nikomu z tehdejších lidí to nepřipadalo nepřirozené, či divné. Převážná část polních rot byla složena z klasických námezdných žoldnéřů, bojujících za peníze a vidinu kořisti. Nebyli to „boží bojovníci“, ale lidé, kterým bylo bezpochyby jedno za koho bojují a důvod jejich boje jim byl naprosto jasný. Jistě necítili nějakou osobní nenávist k Sasům, či Bavorům. Chtěli se živit a dělali jen to, co uměli. A uměli to skutečně dobře. Na českém území byla města s převážně německým obyvatelstvem, která byla na straně Tábora a naopak města s českým obyvatelstvem, stojící proti němu. Bez zajímavosti není ani to, že jeden z často opomíjených nástupců Jana Žižky ve vedení polní obce byl příslušník významného českého panského rodu Bohuslav ze Švamberka, který až do svého zajetí husitskými vojsky na hradě Krasíkov byl zapřisáhlým nepřítelem Tábora. Tak to tehdy zkrátka bylo. Převlékání kabátů není žádná specialita dnešních politicky angažovaných lidí. Celé husitské hnutí bylo především věcí náboženského střetu, boje dvou frakcí o větší vliv v rámci téže ideologie, který byl (tak jako ostatně každá revoluce), využit, či lépe řečeno zneužit k uspokojení ekonomických zájmů významných a všeho schopných jedinců.

Nejinak tomu bylo i ve zmíněné bitvě u Grunwaldu. Polský král Vladislav II. určitě žádnou nenávist k Řádu německých rytířů (natožpak k samotným Němcům) necítil. Vnímal ho pouze jako aktivní a narůstající mocenskou hrozbu, kterou je nutno včas zpacifikovat. A to se mu také, za pomoci řady námezdných řemeslných vojáků z celé tehdejší Evropy, na dlouhou dobu beze zbytku podařilo. Možná i díky totálnímu rozbití Řádu (ze šedesáti řádových představených jich v bitvě padlo celých padesát) byl v pozdějších bitvách proti husitským vojskům nasazen již jen pouhý odvar rytířů a polních velitelů a naší husité tak patrně měli větší šanci na úspěch.

Osobně mi ani trochu nebude vadit, pokud se potvrdí účast Jana Žižky v uvedené bitvě na straně Řádu, tedy proti polskému králi a litevskému velkoknížeti. Žižka i tak vždy bude patřit k těm Čechům, kteří byli v našich dějinách schopni vynikat nad ostatní a ve chvílích nebezpečí rozhodovat a přebírat iniciativu. To se zdaleka o celém českém národě říci nedá. A zda to byl jen ke všemu ochotný žoldnéř, či dokonce silniční lapka? Hodnotit patnácté století se všemi jeho společenskými vztahy očima století jedenadvacátého je velmi složité a ošidné. A konec konců možná i to je určitý námět pro zaměření současných historiků ve smyslu zbavení naší i evropské historie zbytečných mýtů a legend a pro snahu zobrazit ji pokud možno tak, jak skutečně vypadala. A to samozřejmě neplatí jen o době, ve které žil legendami opředený Jan Žižka.