Anděl, nebo ďábel. Mašínové.

Téma, o kterém v tuto chvíli uvažuje, píše, nebo mluví mnozí. Stala se z toho národní kuriozita. Především si myslím, že nic a nikdy není jen černé, nebo bílé a člověk nikdy není jen anděl, nebo ďábel. Objektivní pohled není zkrátka česká parketa.  

Argumenty, které jsem zaregistroval na toto téma od chvíle vyznamenání pana Paumera premiérem Topolánkem jsou více než rozporuplné. Od glorifikace skupiny Paumer – Mašínové coby národních hrdinů a téměř jediných, kteří byli ve své době schopni postavit se komunistickému režimu až po jednoznačné odsouzení těchto tehdy velmi mladých lidí a jejich označení za vrahy a teroristy. Není to jednoduché. V této zemi jsou stále ještě naživu lidé, kterým obě strany, tedy tehdejší režim i jeho odpůrci, vzali to nejcennější, totiž životy jejich nejbližších. Režim z pozice své moci a druhá strana často prostřednictvím různých agentů, vyslaných do republiky nikoli bránit demokracii, nýbrž dělat svoji práci, za kterou byli placeni. Jedna strana věznila, týrala a popravovala své politické a ideové odpůrce, druhá zabíjela mladé kluky na hranicích, poddůstojníky SNB a méně významné funkcionáře KSČ. Tak jako nejvyšší autorita bratrů Mašínů, jejich otec, statečný člověk a velký vlastenec, jim vštěpoval, že za svobodu a demokratické hodnoty je třeba bojovat, tak i těm klukům na hranicích a řadovým esenbákům jejich autority vštěpovaly, že to právě oni bojují za svobodu a demokratické hodnoty. Na těch hranicích neumírali pracovníci Hlavní politické správy, Ministerstva vnitra, nebo tajemníci KSČ, ale zase jen ti devatenáctiletí, či dvacetiletí kluci. Tak je to vždycky. Ti na místech nejvyšších totiž měli dostatek prostředků a podmínek k osobní ochraně a nějakých agentů chodců, či mladých, pro svoji věc zapálených kluků se opravdu bát nemuseli. A tak jedni pamětníci, či jejich potomci budou chválit a dávat za vzor a druzí budou striktně odsuzovat a projevovat živelný odpor.

A to bude v této zemi probíhat tak dlouho, než úplně a beze zbytku nastoupí další generace, kterým to zkrátka a dobře bude srdečně jedno. Budou mít totiž řadu svých, velmi vážných problémů a starostí a co udělali nějací mladí kluci v padesátých letech minulého století je nebude ani trochu zajímat. Pak se tato causa konečně vyřeší. Tak jako každá tohoto druhu.

Přesto mne ale napadá logická otázka. Kde je řada těch, kteří skutečně a dlouhodobě vedli statečný a nezištný boj proti ideologii, kterou z těch, či oněch příčin nemohli přijmout? Kde jsou ti, kteří opravdu  v padesátých létech trpěli v komunistických lágrech, kolik z nich pan premiér také vyznamenal? Kolika z nich byl některý český premiér (předsedové Senátu, Nejvyššího soudu, Sněmovny etc.) na pohřbu? U kolika z nich se někdo z nejvyšších českých ústavních činitelů zajímal kupř. o to, zda netrpí nouzí, zda mají kde bydlet a jak je o něj postaráno po stránce zdravotní péče? Nebo je pro české ocenění a zájem na nejvyšší úrovni opravdu potřeba někoho zastřelit, či podřezat?

Angažovaný projev současného premiéra na pohřbu Milana Paumera ukazuje na to, že pan Nečas, podle mého názoru bez dostatečné znalosti věci a bez opravdu státnické a politické úvahy, podlehl svým emocím a ostře se vymezil proti polovině našich spoluobčanů, proti jejich přesvědčení a názoru. Zbytečně. Další příznivce tím ani panu Paumerovi, ani bratrům Mašínům nezíská. Jenom zabruslil někam, kam nemusel.

To, co ti lidé udělali, udělali v úplně jiné době a v úplně jiných podmínkách. Pokud nenazýváme vrahy a teroristy britské a americké letecké velitele, kteří v závěru války nařídili zbytečný a spíše demonstrativní nálet na Drážďany, při kterém příšerným způsobem zahynuly desítky, možná i stovky tisíc civilistů, včetně  dětí, neměli by se jednoznačně označovat za vrahy ani bratři Mašínové a Milan Paumer. Oni si totiž také, tak jako ti spojenečtí letci mysleli, že to, co dělají, dělají pro svoji zem a v duchu vyšších ideálů a onu pohnutou dobu považovali, v souladu s morálními zásadami podplukovníka Mašína (genmjr. in memoriam) i nadále za období válečného konfliktu. Nedělejme z nich ale, probůh, vzory pro naši mládež a standard pro dnešního člověka jak má jednat vždy, když s politickým směřováním své země nebude souhlasit. Když se, řečeno s panem Nečasem, bude cítit stávajícím politickým uspořádáním zotročen. Kdo bude specifikovat, co je a co ještě není zotročení? Vláda? Každý sám za sebe? Nebo to pan premiér myslel jen jako naprosto prázdnou frázi? Asi ano. A co se týká prezidenta republiky, jeho postoj v této věci je postojem uvážlivého politika na potřebné úrovni. Na rozdíl od ostatních ví co dělá.

Takže ani anděl, ani ďábel. Jen lidé, kteří v určité, nepříliš jednoduché době udělali to, co udělali. Ti z nich, kteří ještě mohou, si to musí srovnat se svým svědomím a my ostatní dělejme to, co nás živí. Včetně pana premiéra, který by měl spíše řešit problémy svého vládnutí. Bude jich mít až dost.