Přímá volba prezidenta se moc nepovedla

V reakci na nedůstojné politické handly doprovázející volbu prezidenta parlamentem, se naši zástupci před lety rozhodli, že napříště bude hlava státu volena přímo občany. Ukazuje se, že to bylo nedomyšlené rozhodnutí.

Předseda ODS pan Fiala prohlásil, že vzhledem k tomu, jak prezident nerespektuje Ústavu a překračuje svoje pravomoci, je na místě uvažovat o zrušení jeho přímé volby a návratu k volbě parlamentem (zde). Hlavě státu přitom vyčítá, že svoje „neústavní postupy“ neoprávněně opírá o „jakýsi silný mandát“ odvozený právě od toho, že byl zvolen občany přímo. Osobně bych postup Miloše Zemana hodnotila bez emocí a střízlivěji nikoliv jako „překračování ústavních pravomocí“, ale spíše jako účelové a extrémní využívání pravidla „co není zakázáno, je povoleno“. A slovo „nerespektování“ bych vztáhla jen k zacházení s ústavními zvyklostmi. I když ono je v podstatě jedno, jak tomu budeme říkat. Podstatné je, že na výkonu prezidentské funkce je leccos špatně. 

Na rozdíl od pana Fialy však nevidím problém jen v osobě prezidenta. Ten totiž svým ultimativním přístupem slabiny a nedomyšlenosti systému přímé volby a záležitostí s tím souvisejících vlastně odhalil. Je to totiž celé úplně špatně. Vůbec není třeba respektováno, že prezident zvolený přímo má skutečně silnější mandát, než kdyby jej zvolil parlament. A když tím Miloš Zeman argumentuje, tak má nepochybně pravdu. Pokud ovšem není takto silný mandát definován i de iure, tak to zkrátka prezident musí respektovat a nedělat si úplně co chce odvolávaje se přitom na „tvůrčí“ výklad Ústavy. Kam bychom došli, kdyby se takto choval každý a oháněl se přitom nedomyšlenými zákony? Jinak řečeno, pravdu mají i jeho kritici.

Jenže co v situaci, kdy na jedné straně logicky generuje přímá volba prezidenta se silným mandátem a na druhé straně tomu neodpovídají jeho pravomoci? Pan předseda Fiala navrhuje přímou volbu hlavy státu zrušit a vrátit se k její volbě parlamentem. Myslím, že by to byla chyba. Měnit pravidla hry jen na základě jednání a chování jednoho svéhlavy je totiž hodně nešťastné řešení. Zákony by se totiž neměly upravovat v reakci na jednání jednoho člověka, byť prezidenta. Jako by nestačil lex Babiš.  

Navíc by šlo v podstatě o stejný kiks jako při zavedení přímé volby. Jen si vzpomeňme, proč k tomu došlo. Pokud si někdo myslí, že důvodem bylo uvědomění si užitečnosti mít v čele státu prezidenta se silným mandátem, který působí jako uznávaná a nezávislá politická autorita, tak se secsakra mýlí. Důvod byl mnohem prozaičtější. To, že se bude prezident volit přímo, se totiž rozhodlo na základě smutných zkušeností s nedůstojnými a odpornými politickými handly, které doprovázely jeho volbu parlamentem. Hlavně ta poslední byla hodně „výživná“. A tak máme, místo jednodenní přehlídky nechutností doprovázející prezidentskou volbu v parlamentu, volbu přímou, jejíž nedílnou součástí je několikaměsíční a ještě nechutnější předvolební kampaň. To je vážně kauf...

Ono zkrátka platí: „práce kvapná, málo platná“. Takže by to chtělo poučit se a jednat trochu s rozmyslem. Pro začátek by nezaškodilo uvědomit si, co vlastně chceme v osobě prezidenta mít. Jestli kladeče věnců a automat na podpisy, nebo někoho, kdo bude nejen sofistikovaným a nestranným moderátorem politických debat, ale i jejich usměrňovatelem, aktivním reprezentantem a prosazovatelem našich národních zájmů a v neposlední řadě také osobností dbající svojí autoritou na respektování demokratických pravidel. Do chvíle, než budeme mít v této otázce jasno, nedává smysl žádné rozhodnutí přijímat. Tedy pokud nechceme zase po pár letech řešit, co si počít s funkcí hlavy státu.

Je totiž zřejmé, že pokud má být prezident jen ceremoniální figurkou, tak je nějaká přímá volba jen zbytečným vyhazováním peněz a jitřením vášní. Ale pokud na něj mají být kladeny náročnější požadavky a odpovědnosti, tak je naopak přímá volba na místě. Přičemž musí být samozřejmě doprovázena úpravou jeho pravomocí. Současný stav, kdy je sice volen přímo, ale může tak maximálně někde položit věnec a podepsat musí všechno, co mu kdo strčí pod nos, totiž nepovede k ničemu jinému než k opakovanému potácení se na hraně ústavnosti i u budoucích prezidentů. 

Nicméně se obávám, že u nás není síla, která by měla dostatek trpělivosti, politické vůle a především státnické moudrosti dosáhnou v této otázce smysluplné změny. A tak nám nezbývá než doufat, že příští hlava státu bude o něco méně vrtošivá než ta současná.