Důchodová nereforma s jepičím životem

Vláda schválila návrh novely zákona o důchodovém pojištění zvyšujícím věk odchodu do penze. Říká tomu „důchodová reforma“, ale ve skutečnosti jde jen o parametrickou změnu. A nejspíš bude mít i jepičí život.

Je nesporné, že náš důchodový systém je v problémech s financováním a ty se budou s časem jenom prohlubovat. Ubývá totiž těch, co do něj přispívají, a naopak přibývá těch, co z něj čerpají. Což je samozřejmě problém. Vláda Petra Fialy ovšem s žádným jeho komplexním řešením nepřichází. Zvyšování penzijního věku je totiž jenom flikování a celkový dojem nevylepšuje ani forma s níž je (a ještě bude) její návrh schvalován. Půjde tak opět o opatření nekonsenzuální, což předznamenává jeho další osud. Co si pětikoalice prohlasuje „silou“, to opozice ve chvíli, kdy bude mít „sílu“ ona, zase zruší. Čímž se ostatně ani netají.

Pokusy najít společné kompromisní řešení zkrátka selhaly. Vše vyvrcholilo notoricky známou březnovou schůzkou organizovanou prezidentem Petrem Pavlem a následnými hádkami o to, zda na ní zástupci hnutí ANO odkývali nebo neodkývali zvyšování penzijního věku. Co na ní skutečně padlo, ví pouze její účastníci. My ostatní můžeme vycházet jenom z jejich následných výroků. Ty zrekapitulovala ČT, kterou rozhodně nelze podezřívat z nějaké náklonosti k hnutí ANO (zde). A přesto ani ona nepřináší jediné prohlášení, kde jeho zástupci se zvyšováním penzijního věku souhlasí. Na tiskové konferenci následující bezprostředně po zmiňované schůzce totiž o této „shodě“ mluvil pouze prezident Petr Pavel, zatímco paní Alena Schillerová hovořila o nutnosti získání dalších podkladů a analýz. A explicitně tuto „shodu“ nepotvrdil na této tiskovce dokonce ani pan ministr práce a sociálních věcí Marián Jurečka.

Pravdou je, že paní Schillerová růst penzijního věku ani výslovně neodmítla. Což bylo poté interpretováno jako její souhlas. A proč se tedy od tohoto návrhu jasně nedistancovala? Šlo o tiskovou konferenci, kde jednotliví účastníci pouze prezentovali svá stanoviska, a nikoliv o pokračování diskuze. Při takové příležitosti není zkrátka zvykem se před novináři dohadovat a rozporovat výroky jiných účastníků. Ostatně ani prezident Petr Pavel se naopak nevymezil vůči tomu, že paní Schillerová „shodu“ nepotvrdila.

Někdo tedy o tom, co skutečně bylo či nebylo na schůzce odsouhlaseno, lže. Akorát nelze dokázat kdo. Je to zkrátka tvrzení proti tvrzení. A světlo do toho nevnáší ani Hradem zveřejněný „zápis z jednání“. V něm se sice píše, že zástupci hnutí ANO se zvyšováním penzijního věku souhlasili, jenomže potíž je v tom, že „zápis“ jimi nebyl nikdy odsouhlasen (zde). Nicméně nám přeci jenom jeden poznatek přináší. Zveřejnění neodsouhlasené podoby „zápisu“ a vydávání ho dokonce za „důkaz“ nepravdivosti tvrzení jedné z jednajících stran, je totiž nehoráznost. A dokládá, že prezident Petr Pavel nestranným mediátorem diskuze na naší politické scéně být nemůže. Nedá se mu prostě věřit.

Ale nechme být formu a podívejme se spíše na obsah důchodové nereformy. Jejím klíčovým bodem je ono „tupé“ zvyšování penzijního věku na 67 let. Čímž se sice omezuje výdajová stránka důchodového systému a nepochybně to znamená zmírnění jeho budoucích deficitů, ale otázkou je na jak dlouho. Co asi udělá nějaká příští vláda, až zjistí, že ani oněch 67 let nestačí? Zvýší penzijní věk ještě víc? A na kolik? Na 69 nebo rovnou na 70? Je to samozřejmě celé nesmysl. Oni se totiž lidé sice dožívají stále vyššího věku, ale úměrně s tím neroste věk, do kterého jsou schopni pracovat. Ten se už 50 let nemění a dělá 61 let u mužů a o rok víc u žen (zde). Jinak řečeno s prodlužováním penzijního věku nebudou lidé schopni pracovat déle. Což zrovna nepodnítí zájem firem je zaměstávat. Takže místo penze budou pobírat sociální dávky nebo nemocenskou. Důchodový systém tak bude vypadat „opticky lépe“, ale jenom díky tomu, že se z něj část výdajů přesune do jiných kapitol.

Nedělejme si však iluze, že pokud by byly akcentovány návrhy hnutí ANO, tak by vznikl nějaký zásadně lepší návrh. Andrej Babiš se chlubí, jaká řešení má „v šuplíku“. Tak proč ho neotevřel a nevytáhl je z něj v době, kdy byl premiérem? Jeho vláda totiž nepohnula s reformou penzí ani o píď. Jediné, na co se zmohla, bylo vytvoření „Komise pro spravedlivé důchody“ v jejíž čele usedla pozdější prezidentská kandidátka a současná čekatelka na nějakou funkci paní profesorka ekonomie Danuše Nerudová. Komise připravila návrh, který ze všeho nejvíc připomínal dětskou říkánku „Vařila myšička kašičku“. Zkrátka „tomu dala, tomu taky, tomu málo, tomu víc…“, přičemž neřešila, kde na tu „kašičku“ vzít. Tedy jak to celé ufinancovat. Byla to prostě taková slátanina, že se jí nakonec vláda Andreje Babiše ani nezabývala.

Pravdou je, že v otázce financování života ve stáří se vlastně aplikují recepty, které lidé znají už po tisíciletí. Dříve musel být člověk, kterému věk už nedovoloval pracovat, buď bohatý, nebo mít tolik dospělých dětí, aby ho uživily. To druhé je v podstatě takový průběžně financovaný důchodový systém. Jenom je dnes zobecněný z rodiny na celou společnost. To první je pak systém kapitálový.

Jaké však mají šance dnešní pětačtyřicátníci tvořící aktuálně nejsilnější věkovou skupinu, aby je na těchto dvou pilířích postavený důchodový systém uživil? Mizerné a až půjdou za dvě desítky let do penze, čeká je secsakra velký problém. Nemají naspořeno, dětí mají málo a dohnat to už nestihnou. Pravda, mohou spoléhat na to, že se bude postupně zvyšovat produktivita práce, takže by v budoucnu měl uživit menší počet lidí v produktivním věku větší počet těch ve věku postproduktivním. Jenomže ono nestačí jenom produkci vytvářet, ale je třeba ji také prodejem realizovat. Což bude vzhledem k naší klesající konkurenceschopnosti na světových trzích čím dál těžší.

Takže dnešní čtyřicátníky nejspíš nezachrání ani růst produktivity práce a úplně spokojené stáří je tak nečeká. Ale ti mladší šanci ještě mají. Recept je jednoduchý – nespoléhat na to, že za ně problém vyřeší politici. Ti totiž opakovaně dokazují, že to nedokážou. A protože zdaleka ne každý bude schopen nahromadit takový majetek, aby z něj mohl později žít, mají jednu jedinou šanci – zajistit si dostatečně silnou generaci těch, kteří je budou na penzi živit. A na to existuje osvědčený recept:

Mít děti…