Atentát na Fica a promarněná šance

Tou šancí není pochopitelně myšlena možnost se Roberta Fica definitivně zbavit, jak si přejí někteří narušení jedinci, ale příležitost zastavit eskalaci vzájemné nenávisti, která politickou scénu i společnost svírá.

Když se před měsícem a půl objevily první zprávy o pokusu o atentát na slovenského premiéra, byl to velký šok. Na Slovensku dokonce přiměl ke společnému vystoupení končicí a nastupující hlavy státu, Zuzanu Čaputovou a Petera Pellegriniho, při kterém vyzvaly k zastavení eskalace nenávisti ve společnosti. Nyní s odstupem času je jasné, že jejich apel vyslyšen nebyl. Respektive ono to bylo zřejmé už po pár hodinách. Od té doby ostrých výroků na tamní politické scéně i mezi lidmi přibývá a všichni jako by se předháněli v jejich razanci. Svoji roli přitom nezvládl ani Robert Fico, jehož první veřejné vystoupení po atentátu nebylo projevem státníka, ale mstitele. Vítězem této hitparády šílenství je pak incident, při kterém jeden povedený otec naočkoval svého malého syna, aby v kukle mířil atrapou zbraně na dům, ve kterém bydlí Peter Pellegrini. Což mne vede k úvaze, zda Bůh neudělal chybu, když nepodmínil reprodukční schopnosti člověka vedle fyzické zralosti i jeho mentální vyspělostí.

Slováci zkrátka svoji šanci na zklidnění napětí ve společnosti propásli. A propásli jsme ji i my. Respektive u nás v reakci na atentát ani k žádnému pokusu o zklidnění vášní nedošlo. Bezprostředně po něm jej sice politici vesměs odsoudili, ale to bylo tak všechno. Ovšem o co méně bylo pokusů o alespoň nějakou reflexi, o to více se šířilo „zaručených“ zpráv a konspiračních teorií. Krátce po atentátu se objevily zvěsti, že atentátník Juraj Cintula je podporovatelem Ruska, takže za tím vším stojí nejspíš Putin (jak taky jinak, že ano). Když tato bublina splaskla, tak se zase objevily teorie o tom, že to bylo celé jedno velké divadlo, protože, kdyby „ten Cintula chtěl opravdu vraždit, tak se trefí“. A další „důkaz“ o tom, že to bylo celé nahrané, se pak objevil po prvním veřejném vystoupení Roberta Fica, kdy jej řada gaučových „expertů“ dokázala po vzoru paní Džamily Stehlíkové diagnostikovat na dálku a došli k závěru, že po pětinásobném průstřelu tenkého střeva by vypadal jinak. Ale co… I moula má právo sdělit světu, že je moula.

Je samozřejmě škoda, když už k takové události došlo, že nás nepřinutila se alespoň na chvíli zastavit a pokusit se zklidnit vášně. Místo toho však na sebe politici nadále nenávistně poštěkávají a tvrdá jádra táborů příznivců jednotlivých stran a hnutí pak nevynechají jedinou příležitost, aby si to mezi sebou nevyřídila. Zatím naštěstí jenom verbálně, ale agresivity přibývá. Pokud však někdo může tuto hrozivě roztáčející se spirálu vzájemné nevraživosti zastavit, tak to jsou právě a jedině politici. Jedině oni totiž mohou své radikální podporovatele krotit. A jedině oni ponesou odpovědnost za to, pokud to neudělají a situace se i u nás vyhrotí tak jako na Slovensku. Zatím se však žádný z nich o něco takového ani nepokusil. Kam až to tedy chtějí nechat zajít? A proč nekrotí vášně? Jedna odpověď se nabízí.

Ono jim to totiž náramně vyhovuje…

Psáno pro deník.to