Vzpomínka detektivní

V roce 1978 jsem byl zařazen do nově vytvářené skupiny, která měla na starosti výrobu náročných komponent pro jaderné elektrárny. Brzy naše skupinka dosáhla počtu čtyř pracovníků. 

Jelikož v hlavní budově nebylo pro nás místo, udělali nám kancelář v přízemním přístavku, ve kterém byly dílny a sklady.

Někdy na začátku osmdesátých let jsem v pondělí ráno přišel do práce. V otevřených dveřích kanceláře stál Jirka a kroutil hlavou. Když mně viděl přicházet, zeptal se:

„Vy jste tady v pátek něco oslavovali?“

„Ne,“ odpověděl jsem a civěl jsem na nepořádek v naší kanceláři: otevřené skříně, vytažené zásuvky u stolů, všude rozházené papíry. Mezi tím došli dva další kolegové, tím bylo osazenstvo naší kanceláře kompletní.

„Je otevřené okno. My jsme přeci na víkend ho nenechali otevřené,“ prohlásil jsem. Přistoupil jsem k oknu a konstatoval jsem:

„Je utržená mříž.“

„Asi tady byl zloděj,“ shodli se kolegové. Sdělili jsme tuto novinku šéfovi a ten to ohlásil řediteli. Netrvalo dlouhou a přišli dva kriminalisté. Byli dokonale maskováni: detektiv byl malé postavy, měl bříško a vlasů měl také méně, než by odpovídalo věku 40 let, na který jsem ho odhadoval. Technik byl šedivý a zcela nenápadný. A byl to nemluva. Během celého vyšetřování pronesl jen dvě věty. Kdybyste tu dvojici potkali na ulici, určitě byste nepoznali, že jsou od kriminálky.

Prvně technik hledal stopy. Na lesklé předměty nanášel prášek, nikde nic nebylo. Na desce mého stolu objevil otisk podrážky, tak ho zkopíroval. Prohlížel parapet okna, zadíval se na jedno místo a mlčky odešel. Za chvíli se vrátil a přinesl textilní rukavice palčáky, které dělníci používají při práci v těžkých provozech. Otiskl rukavici do prachu na parapetu vedle místa, které před tím pozoroval, opět se zadíval a řekl první větu:

„Zloděj pracoval v těchto rukavicích.“

Pak ještě chvíli hledal a nakonec řekl druhou větu:

„Mám jen ten otisk podrážky, víc tady nenechal.“

Pak začal svoji práci detektiv. Ten byl celkem hovorný.

„Ten svetr na tom věšáku visel přes víkend?“ zeptal se.

„Ano, to je můj svetr, ten tady mám stále,“ ozval jsem se.

„Tak to neudělali cikáni, ti by ho ukradli,“ konstatoval detektiv. Po chvilce dodal: „Škoda.“

„Proč škoda?“ zeptal jsem se.

„Jednotlivé skupiny cikánů jsou znepřátelené a žalují na sebe, tam se nejsnadněji odhalí pachatel.“

Vyšetřovatel se chvíli rozhlížel a zeptal se:

"Kouříte?"

"Ne." odpověděli jsme, protože všichni čtyři jsme byli nekuřáci.

"Na zemi jsou vypálené zápalky. Zloděj tady byl v noci a svítil si sirkami," usoudil vyšetřovatel.

Pak pečlivě prohlížel všechny rozházené papíry. Tenkrát ještě nebyly osobní počítače a o internetu nikdo ani netušil. Všechny dopisy a zprávy jsme napsali ručně na papír a písařky to přepisovaly. Ve skříních a ve stolech jsme měli více papírů než dnes.

„To všechno jsou naše koncepty různých hlášení a výsledky zkoušek z laboratoří,“ řekl jsem, abych mu ušetřil práci.

„Všechno, co mohl mít v ruce pachatel, prohlížím, někdy se takto najde stopa.“ Řekl detektiv a uvedl příklad: „Jednou jsem vyšetřoval vykradenou chatu. Zjistil jsem, že se zloděj v pokoji kousek od stolu vys..l a zadek si utřel jízdenkou na vlak, kterou mu vypsal průvodčí právě do vesnice, v jejímž katastru se vykradená chata nelézala. Očistil jsem ji a našel jsem průvodčí, která ji vypsala. Vzpomněla si na muže, kterému ji vypisovala. V jejím popisu jsem poznal zloděje, kterého jsme měly již podchyceného.“

„Karel Čapek se ve svých povídkách Z jedné a Z druhé kapsy zmiňuje, že zloději se na místě vys… proto, aby je nechytli,“ řekl jsem.

„Neslyšel jsem, že by měli takovou pověru. U krádeží se s tím setkáváme dost často, psychologové to vysvětlují tím, že zloději při krádeži trpí strachem a obavami, což u některých vede k tomu, že pocítí nutkání na velkou stranu,“ odpověděl mi detektiv.

Konečně byl s prohlížením hotov a začal psát protokol.

„Pánové, prohlédněte si skříně a stoly a nahlaste, co postrádáte.“

Všem se nám ztratily kazety. Tenkrát byly počítače, které používaly jako nosiče dat kazety. Ty kazety byly stejné, jako se používají u magnetofonů. Počítač byl jeden pro celé poschodí a my jsme se u něho střídali. Já jsem měl v zásuvce kalkulačku, zmizla. Jeden kolega měl ve skříni fotoaparát, taky byl pryč. Detektiv všechno sepsal. Nakonec prohlásil:

„To, že jste měli nedovřené okno, jsem nepsal. Zloděj by ho snadno vymáčkl a vy byste mohli mít jenom problém. A ještě mám na vás jednu prosbu. Jistě po čase dodatečně zjistíte, že vám chybí nějaké věcí, které jste mi teď nenahlásili. Tady je moje telefonní číslo, zavolejte mi, i kdyby šlo o nějakou drobnost. Někdy pomůže v pátrání i maličkost.“

Pak odešel a nastoupili další lidé, které krádež zajímala. Prvý si nás zavolal ředitel.

„Kdy jste tu krádež zjistili?“ ptal se.

„Ráno krátce před sedmou hodinou, když jsme přišli do práce,“ odpověděli jsme.

Propustil nás a zavolal si referentku, která si přivydělávala tím, že měla dohodu na vedlejší pracovní poměr. Od 5 do 7 hodin měla uklízet přístavek, ve kterém byla naše kancelář. Před tím si však ředitel nechal přinést knihu, do které uklízečky zapisovaly odpracované hodiny, a ten den tam byl její zápis, že od 5 do 7 uklízela v přístavku. Říkalo se o ní, že je milenkou jednoho vedoucího, který jí takto zajistil přivýdělek.

„Jak jste tam uklízela, že jste si nevšimla, že je vykradená jedna kancelář?“ zahřímal ředitel.

„Oni tam chlastají, válejí se tam flašky, tak tam neuklízím,“ statečně se bránila referentka vymyšleným argumentem. Připouštím, někdy jsme si otevřeli lahev, ale zásadně jsme ji po vypití vynášely z podniku ven. Ředitel nám uvěřil. Jaký trest dal referentce přivydělávající si úklidem jsem nezjistil.

Pak si ředitel zavolal vedoucího údržby:

„Běžte se podívat, jak vaši pracovníci připevnili mříž na okno u přístavku!“ řekl mu.

Když pro nás v tom přístavku zřizovali kancelář, ředitel řekl, že má mít na okně mříže. V dílně údržby skutečně svařili pevnou mříž, kterou však přibili k rámu okna čtyřmi hřebíky. Zloděj ji velmi snadno odtrhl. Sotva jsme uklidili kancelář, přihrnuli se údržbáři a mříž řádně přišroubovali k rámu okna.

Horší bylo, když se o věc začalo zajímat zvláštní oddělení. (Pro mladší: Za minulého režimu bylo toto oddělení v každém podniku a mělo na starosti ochranu utajovaných skutečností. Zároveň to byla prodloužená ruka StB.)

„Soukromý fotoaparát u výkresů zařízení jaderné elektrárny?! To je neslýchané,“ rozčiloval se příslušný pracovník.

„Ale to byl pokažený fotoaparát. V Ostravě mně řekli, že tento typ opravují jenom v Praze. Příští týden tam mám jet, tak jsem si ho tady nechal,“ snažil se vysvětlit kolega. Marně, přišel o prémie.

Další den se ptal kolega Jirka:

„Nemáte někdo můj nůž?“

„Ne,“ odpověděli jsme svorně.

Jirka prohledal všechny zásuvky u svého stolu, nůž nikde.

„Asi ho taky odnesl ten zloděj,“ uzavřel pátrání. „Mám to nahlásit tomu vyšetřovateli?“

„Říkal, že máme nahlásit každou drobnost, tak to ohlas.“

Jirka vytočil číslo, které zanechal vyšetřovatel a řekl:

„Ještě jsem zjistil, že mi chybí nůž,“ řekl, když vyšetřovatel zvedl telefon.

„Jaký?“ ptal se vyšetřovatel.

„Já jsem si ho udělal sám,“ řekl Jirka.

V podniku, ve kterém jsem pracoval se tak dvakrát do roka na objednávku firmy Chirana vyrobila ocel obsahující 1% uhlíku a 13 % chromu, ze které se vyválcovaly pásky. Z nich pak objednavatel dělal skalpely. Konce vyválcovaných pásků se odstřihly a kutilové si z těch odstřižků rádi dělali nože. Jirka si vymyslel nezvyklý tvar nože, střenku vyrobil ze švestkového dřeva. Nesehnal však mosazné nýty. Proto střenku upevnil mosaznými šroubky, které rozklepal kladivem, ale jejich šestiúhelníkový tvar zůstal částečně zachován. Stručně to vyšetřovateli popsal.

„To je výborné!“ zaradoval se vyšetřovatel, „přijďte mi to nakreslit!“

Jiří se stavil u vyšetřovatele v kanceláři a nakreslil mu, jak vypadal jeho nůž. Po nějaké době se vyšetřovatel u nás objevil. Položil před Jiřího nůž a zeptal se:

„Je to on?“

Jiří nevěřil svým očím a řekl:

„Je.“

„Jak jste ho mohli najít?“ ptali jsme se.

„Ani to nebylo tak složité,“ odpověděl vyšetřovatel a pokračoval: „Vyloupených kanceláří byla hlášena celá řada. Když jsme je dali na mapu, všechny byly v blízkosti závodní vlečky. Když jsme si napsaly časy, kdy k loupeži došlo, a porovnali je s rozpisem směn, ukázalo se, že na závodní vlečce měla vždy službu stejná parta. Podívali jsme se na osazenstvo této směny blíže a zjistili jsme, že čtyři lidé z této směny byli v minulosti trestně stíháni. Postupně jsem je navštívil pod různými záminkami u nich doma. A u jednoho v kuchyni ležel tento nůž. Tak jsme u něho udělali domovní prohlídku. Teď už čeká na soud.“

„Ty naše kazety a další věci se u něho našly?“ zajímali jsme se.

„Kazety, fotoaparát, kalkulačku a mnoho dalšího prodal v hospodě za pár korun.“

„A dostaneme to aspoň proplacené?“

„Nic nečekejte, pachatel je recidivista, půjde do vězení, bude pracovat, ale hodně dluží na výživném, to bude musit uhradit přednostně. Na vás se nedostane, tak dlouho zase ve vězení nebude,“ mávl rukou vyšetřovatel a my jsme protáhli obličeje. Vyšetřovatel se ještě zeptal:

„Při domovní prohlídce jsme u pachatele našli věci, které jistě ukradl někde v kanceláři. Například tam byly dvě rýsovací soupravy. (Pro mladší: V té době se ještě technické výkresy netiskly na počítači. Konstruktér výkres nakreslil tužkou a kreslička ho pak udělal tuší na pauzovací papír. Při tom používala rýsovací soupravu.) A byly tam další věci, které s největší pravděpodobnosti ukradl někde v kanceláři.“

„My využíváme služeb kresličky, která sedí v hlavní budově. Rýsovací soupravy zde nemáme,“ vysvětlili jsme.

„Vypadá to, že některé krádeže nebyly ohlášené,“ usoudil kriminalista.

„Víte, po ohlášení krádeže v naší kanceláři následovalo tolik nepříjemností, že bychom dnes, kdybychom byli postiženi krádeží, zvažovali, zda ji ohlásit,“ dodali jsme my.