Vážně hrozí komunálním politikům takové nebezpečí?

Mně se to nezdá. Nejde přeci o tak závažnou věc. Trest smrti, pokud se uděluje, tak až po řádném zvážení.

Například v minulosti bylo běžné, že smrtí se trestalo přeběhnutí k nepříteli případně spolupráce s nepřítelem. Alojz Lorenc, náměstek ministra vnitra za doby komunizmu, který měl pod palcem zpravodajské služby, ve své knize Dešifrovaný svet (nakl. Forza 2000) uvádí případ Olga Peňkovského, který v době Karibské krize v r.1962 informoval americkou stranu o každém připravovaném tahu ruské strany. Sovětští představitelé byli zděšeni, když zjistili, co všechno Američané vědí. Později informátora odhalili a popravili. (str. 71) V prvé polovině 80. let pracoval v Bonnu jako korespondent tiskové agentury TASS jistý Varenkin. Byla to však jen krycí funkce, ve skutečnosti šlo o pracovníka vojenské rozvědky GRU. Dostal se do finanční tísně a problém vyřešil tak, že „prodal“ několik ruských agentů. V roce 1987 byl zastřelen. (str. 75) V roce 1992 naopak Aldrich Ames, pracovník americké špionážní služby CIA, prodal ruské kontrarozvědce jména ruských občanů, kteří pro ně pracují. Následně bylo celkem osm těchto osob v čele s Olegem Gordijevským popraveno. (str. 64) V pozdější době již osoby, které přešly na stranu protivníka, většinou nepopravovali. V roce 1997 byl odsouzen Makarov, pracovník konzulárního oddělení Ministerstva zahraničí Ruska. Prokázali mu, že byl agentem CIA a dodal jí mnoho tajných informací. Dostal 7 let. (str. 70) Podplukovník Andrej Dudin, který pracoval ve federální agentuře pro vládní spojení a informace, která vznikla z části někdejší KGB, se sám nabídl německé zpravodajské službě BRD. Když to Rusové odhalili, dostal 12 let. Ve všech případech šlo o občany SSSR nebo Ruska. Občané jiných států, s nimiž není země ve válečném stavu, se odstraňují zcela výjimečně. Občas jsou v zahraničí odstraňování emigranti, u kterých nelze předpokládat, že by se vrátili do vlastní země. Bulharská tajná služba například zavraždila bulharského spisovatele Georgi Makarova pomocí jedu v hrotě deštníku. (Jed jim dodala KGB.) Makarov při přechodu mostu Waterloo v Londýně, když se míjel s nějakým mužem, pocítil slabé bodnutí ve stehně. Ohlédl se a ten muž udělal omluvné gesto. Po třech dnech Makarov zemřel na otravu jedem. Vraha se nepodařilo vypátrat. Událost byla později využita ve filmu. (str. 113)

Občany cizích států tajné služby odstraňují jen ve zvláštních situacích. Například Američané zlikvidovali v roce 2011 Usáma bin Ládina. Jiný případ se udál v roce 1979, tedy v době, kdy se sovětská armáda snažila v Afganistanu nastolit socialismus, poněvadž se domnívali, že je to v muslimské zemi možné. Tehdy v Kábulu bez dohody se Sověty provedl Amin převrat, zavraždil při tom dosavadního předsedu vlády Tarika. Ovládl však jenom palác, neměl šanci se udržet. Požádal o pomoc SSSR, konkrétně chtěl jednotku 500 vojáků pro ochranu svého sídla. Sovětská armáda v Afganistánu byla, Amin provedl převrat bez vědomí ruského velení. Jelikož Sověti viděli, že Amin nemá šanci, aby ho národ přijal, rozhodli se ho odstranit a do čela státu dosadit Babraka Karmala, který se těšil větší oblibě mezi Afgánci. Toto rozhodnutí však udělalo 5 nejvyšších představitelů: Brežněv, Gromyko, Suslov, Andropov a Ustinov, nikdo jiný o něm nevěděl. Speciální jednotka pak jela úkol vykonat. Nevěděli však jaký, to se dověděli až v Kábulu. Prvně uspořádali recepci, na níž byl pozván Amin a jeho nejbližší. Při ní se taky pilo. Muslimové mají sice alkohol zakázaný, ale… Aminovi a jeho velitelům dali do alkoholu jed. Začali zvracet a jeden z nich zavolal lékaře z velvyslanectví SSSR. Pracovníci velvyslanectví vůbec nebyli do akce zasvěceni a ruští lékaři otrávené Afgánce zachránili, ačkoliv Amin byl již v bezvědomí. Nezbylo, než aby Amina následně zlikvidovaly specielní sovětské jednotky. (str. 119 a 120)

Pokud někdo přistoupí k likvidaci občana cizího státu, tak je to jen v krajním případě, kdy jde o velmi nebezpečné osoby, do akce je zasvěceno minimum osob a je to provedeno s krajní opatrnosti, aby nikdo nemohl dokázat, kdo akci provedl. Proto se nikdy nepodařilo vypátrat, kdo odstranil Jana Masaryka nebo připravil atentát na papeže Jana Pavla II. v roce 1981.

Nechci se dotknout sebevědomí našich komunálních politiků, ale zdá se mi, že Ondřej Kolář, Pavel Novotný a Zdeněk Hřib nejsou natolik významní. Víc bych ocenil, kdyby naši politici například udělili politický azyl Číňanům, kteří o něj před časem žádali a nedostali ho. Nakonec se museli vrátit do Číny, kde většina z nich šla do vězení. Stejně tak bych ocenil politiky, kteří by před pěti roky nevydali katarského prince Sániho zpět do vlasti, ale dali by mu přiměřený trest za zneužívání dívek a musel by si ho tady odpykat. Nejde mi o ten trest, ale o něco jiného. Vysvětlím vám to na epizodě ze života francouzského krále Ludvíka IX (1214-1270). V jeho životopise čteme, že byl velmi mírné povahy. Jednou soudil muže, který se dopustil vraždy. Někdo se za něho přimluvil a on ho propustil. To se opakovalo i podruhé. Nakonec onen muž stanul u soudu potřetí, opět za vraždu. A opět se za něho někdo přimlouval. „Nemohu ho pustit, už má na svědomá tři lidské životy.“ Namítal král. – „Nikoliv, jenom jeden. Ty dva má na svědomí vaše královská výsost, protože ho nenechala popravit hned.“ Tuto větu prones dvorní šašek a král obžalovaného předal katovi. – Ano, katarský princ zůstal na svobodě a je velké nebezpečí, že ve stejné činnosti pokračuje. A mnohé zneužívané děti mají trauma na celý život. Kdyby se v takovýchto případech naši politici projevili jako pevní, pak bych před nimi smekl. Funkce dvorního šaška již byla zrušena, nemá jim jejich odpovědnost kdo vysvětlit.