Tři příběhy o ztracených dětech

Tyto příběhy se odehrály v minulém století, kdy sice ještě nepůsobil norský barnevernet, ale i tehdy se občas ztratily děti.

Prvý příběh je starším čtenářům známý.

Manželé se rozvedli. Děti byly svěřeny do péče otci, což by tenkrát velmi řidký případ. Ostatně ani dnes to není časté. Otec s dětmi emigroval do USA a tam po čase zemřel. Děti adoptovala jedna americká rodina. Jejich biologická matka, která zůstala v ČSSR, po čase navázala jiný vztah a měla malé dítě. V této době zatoužila i po dětech z prvního manželství a žádala jejich vydání. Soud v USA rozhodl, že pro děti bude lepší, když zůstanou u rodiny, kterou považují za vlastní. Ty děti již neznaly česky. Naše noviny měly vydatnou stravu a hodně se o tom psalo, ženy slzely. Po čase naše strrana dala záležitost mezinárodnímu soudu, už nevím, jestli do Haagu nebo jinam, v každém případě to byl v západní Evropě. Matka tam odcestovala s advokátem. Oba využili této cesty a emigrovali. Matka v ČSSR zanechala malé dítě. Tím pro naše tehdejší noviny případ skončil.

Druhý případ začíná na konci 2. Světové války ve Východním Prusku. To je oblast okolo dnešního Kaliningradu, v té době obývaná převážně Němci. Mnozí z nich před příchodem Redé armády prchali do Německa. Na útěk se dala i jedna žena se dvěma malými dětmi a se svojí sestrou, které bylo 15 let. Manžel té ženy padl na ruské frontě. Vlaky tenkrát jezdily velmi špatně a bylo obtížné se do vlaku dostat. Sestry se nakonec rozdělily. Starší si vzala pětiletého chlapce a mladší nechala půlroční holčičku. Ta mladší sestra skončila v jednom městě na severní Moravě. Dítě stále plakalo, nedařilo se jí sehnat pro něho mléko. Ohlásili nálet. Šla s dítětem do krytu a tam se rozhodla: Když nálet skončil, odešla sama mezi prvními a dítě nechala v krytu. Ti, kteří odcházeli z krytu poslední, se divili, že tam zůstalo dítě. Jedna paní si ho vzala. Sestra ženy, která si vzala nalezené dítě, bydlela nedaleko nás a od ní znám tento příběh. Po válce jí dali na toto dítě papíry a vychovávala ho. Deset let po válce se obrátil Mezinárodní červený kříž na Městský národní výbor v tomto městě, aby pomohl v pátrání po ztraceném dítěti. V žádosti bylo dokonce uvedeno, že zůstalo v krytu. Proč bylo vyhlášeno to pátrání? Ta mladší sestra se v Německu sešla se starší sestrou a řekla jí, že holčička cestou zemřela. Za deset let mladší sestra se stala matkou, měla holčičku a začalo jí hryzat svědomí. Nakonec starší sestře řekla, jak to bylo doopravdy a dokonce si pamatoval jméno města, kde v protileteckém krytu nechala mimino. Z národního výboru odpověděli, že o tomto dítěti vědí. Biologická matka tedy žádala vydání dítět soudní cestou. Náš soud rozhodl, že pro dítě bude lepší, když zůstane v rodině, ve které již 10 let vyrůstá. Biologická matka si alespoň začala s holčičkou dopisovat a na každé narozeniny a každé vánoce jí poslala dárek. Když holčička dospěla, začala chodit s chlapcem. Po čase mu řekla, že má dvě matky. A to obleční, které považoval za tuzexové, že má přímo z Německa. Netrvalo to dlouho a ten chlapec se zeptal, jestli by se dalo čekat, že by jim ta německá matka pomohla, kdyby za ní přišli s tím, že chtějí žít v Německu. Po čase ji přesvědčil a emigrovali spolu. Biologická matka jim skutečně pomohla najít bydlení a práci.

Třetí případ popsal někdejší papaláš Alojz Lorenc v knize Dešifrovaný svět. (V knize je popsáno mnoho dalších případů.)

Za 2. Světové války se jendna holandská Židovka jménem Joana van Haarlem, mladá a hezká, zachránila tak, že se stala milenkou německého důstojníka. Ze vztahu se narodil syn. Konec války ji s dítětem zastihl v Čechách. Věděla, že rodina ji pro tento vztah odsoudí, proto dítě, které se jmenovalo Erwin, nechala v blízkosti Prahy a sama se vrátila do Holandska. Německý důstojník, otec chlapce, padl na konci války. Dvacet let po válce Joana požádala Mezinárodní červený kříž o pomoc při pátrání po ztraceném synovi. A toho využila naše rozvědka. Poslali do Holandska svého člověka, který se vydával za Erwina van Haarlema. Ten po čase odjel z Holandska do Londýna a tam si zřídil obchod se suvenýry. Podařilo se mu proniknout do mezinárodních židovských organizací, získal informace o firmách vyrábějících zbraně, setkával se s vysokými úředníky z ministerstva průmyslu a ministerstva obrany. V letech 1985 a 1986 opakovaně navštívil Moskvu a Kyjev a zajímal se o ruské Židy, kteří plánují odchod do Izraele. Navštívil i Prahu. Používal více pasů. Nakonec byl v roce 1988 odhalen pracovníky britské M15 a zatčen přímo při přijímání depeše z Prahy. Hájil se tím, že je holandským občanem. Udělali zkoušky DNA a dokázali mu, že není synem Joany van Haarlem a že občanství získal podvodem. Dostal 10 let.