Před 60 lety zemřel papež Jan XXIII.

Bližší údaje o Janu XXIII., občanským jménem Angelo Roncalli, lze nalézt snadno. Já vzpomenu jenom jedinou jeho důležitou vlastnost: smysl pro humor.

Angelo Roncalli byl papežským nunciem ve Francii a jednou byl pozván na hostinu a posazen naproti velmi spoře oděné dámě. Nuncius se během celé večeře konal nenuceně, přátelsky se bavil se sousedy vlevo i vpravo. Na konci večeře přinesli na stůl ovoce a Roncalli pobízel dámu naproti:

„Jen si vezměte, Eva taky až po snězení jablka poznala, že je nahá.“

Nuncius Roncalli byl v Paříži v obchodním domě Bon Marché a u výtahu se setkal s rabínem. Navzájem si dávali přednost, nikdo nechtěl vstoupit jako první. Nakonec to vyřešil nuncius. Prohlásil:

„Nejdříve vy, pane rabíne. Prvně byl Starý zákon a pak teprve Nový.“ A postrčil rabína do výtahu.

Jan XXIII. ještě než se stal papežem, měl jednou přednášku pro řádové sestry. Přednáška se konala po jejich službě. Bylo to před koncilem, sestry měly na hlavách velké klobouky s výraznými křídly a velmi zřetelně bylo vidět, jak jedné po druhé padá hlava. A pan kardinál ztišil hlas, a když klesla hlava poslední řeholnici, potichu odešel z místnosti.

Jako benátský patriarcha chodil všude pěšky. Jednou ho cestou zastihl déšť. Honem zamířil do nejbližší restaurace.

„Sucho v ústech, Eminence?“ přivítal ho číšník.

„Ne, mokro v botách, pane vrchní,“ odpověděl patriarcha.

Roncalli nebyl fotogenický. Během konkláve stál na Svatopetrském náměstí dav lidí a čekal na výsledek volby. Když bylo konečně ohlášeno, že papežem se stal Roncalli, jedna žena v davu řekla:

„Takový škaredý a tlustý!“

Vedle stojící muž jí odpověděl:

„Vážená paní, to nebyla volba Miss, ale konkláve.“

Když se stal papežem a byl často fotografován, posteskl si:

„Že mě Pán Bůh nestvořil hezčího, když věděl, že budu papežem.“

Kupodivu si ho lidé oblíbili takového, jaký byl, a když umřel, lidé jezdili do jeho rodné vesnice dívat se na jeho mladšího bratra, který tam žil jako prostý vesničan a byl mu velice podobný.

Angwlo Roncalli byl totiž druhé dítě z celkem 14 dětí obyčejného vesničana. Když byl zvolen papežem, vzkázal všem členům své rozvětvené rodiny, že se mohou bez problémů u něho zastavit, jen je prosí o jediné: Ať nikdo za ním nechodí s prosbou, aby mu sehnal místo nebo něco podobného. Proto většina jeho příbuzných zůstala obyčejnými vesničany.

Po svém zvolení říkával:

„V dnešní době se může papežem stát každý, já jsem toho důkazem.“

Ono skutečně před ním, pokud vím, pocházel z obyčejné vesnické rodiny jenom papež Pius X.

Jiný z jeho výroků zní:

„Svatým se může stát každý, nezávisí na tom, zda má v rukou biskupskou berlu nebo koště.“

Papež Jana XXIII. ještě nosili na sedia gestoria – nosítkách. Krátce po svém zvolení se ptal, jaký mají nosiči plat. Překvapení úředníci mu to zjistili.

„Musíme jim přidat!“ prohlásil. „Já mám totiž nadváhu,“ dodal.

Přišla ho navštívit delegace z Benátek, místa jeho někdejšího působiště.

„Jak to tam u vás vypadá?“ zajímal se papež.

„Stále máme problémy, Benátky se propadají,“ odpověděli hosté.

„A to, i když tam nejsem?“ neodpustil si papež narážku na svou nadváhu.

Jeden moderní malíř namaloval portrét papeže Jana XXIII. Přinesl mu ho ukázat. Papež dokonce tu mazaninu podepsal a před podpis napsal Mt 14,27. Obraz byl na výstavě a občas se stalo, že když si někdo, zpravidla kněz, přečetl poznámku připsanou papežem, vyprskl smíchy. Není divu, poznámka totiž odkazuje na Matoušovo evangelium a to na slova: To jsem já, nebojte se!

Při veřejné audienci projevil jeden z kanadských hostů praktický zájem:

„Kolik ve Vatikánu pracuje lidí?“

„Polovina,“ odpověděl papež.

Jeden z Vatikánských úředníků hlásil Janovi XXII.:

„Nechal jsem opravit plot kolem zahrady. Lidi vás tajně pozorovali, když jste se tam procházel.“

„A to tak strašně vypadám?“ na oko se vyděsil papež.

Jednou jako papež přišel nečekaně do kláštera Ducha svatého. Přispěchala k němu abatyše a představila se:

„Já jsem představená Ducha Svatého.“

Papež pohotově odpověděl:

„To vám gratuluju, já jsem jen zástupcem Ježíše Krista.“

V roce 1870 bylo přerušeno jednání I. Vatikánského koncilu kvůli Prusko-Francouzské válce. Koncil nebyl dokončen, poněvadž každému papeži se zdálo, že pro to není vhodná doba. Když krátce po svém zvolení svolal kardinály a oznámil jim úmysl svolat koncil. Kardinálové zůstali ohromeni a mlčeli. Až se konečně chopil slova jeden osmdesátiletý kardinál a prohlásil, že rozhodnutí vítá a bude pracovat ze všech sil ke zdaru tohoto koncilu. Papež mu vlídně řekl:

„Nechte tu práci nám mladším!“ ačkoliv mu tehdy bylo 77 let.

V té době byli nejsilnější politickou stranou v Itálii komunisté a koncil se chtě nechtě musel stavět proti nim. Historici si kladou otázku, kde vzal ke svolání koncilu papež odvahu. Většinou hledají odpověď v papežově velkém smyslu pro humor, díky němuž se nebral příliš vážně a spoléhal na Boží pomoc.

Kanadským biskupům, kteří přijeli na konci, při přivítání řekl:

„Vy asi sotva věříte, že jsem vás pozval, abyste tu jednohlasně zpívali jako mniši.“

Koncil měl několik zasedání, mezi nimi Jan XXIII. Zemřel na rakovinu žaludku. Koncil dokončil Pavel VI.