Lukáš, Jitka a Irena - 9/16 Pořízení domku

Na konci posledního pokračování mi vypadly dva řádky, přišel jsem na to až včera večer, kdy to už četla řada čtenářů. Proto tato dva řádky ještě jednou opakuji. Omlouvám se všem.

„Běž otevřít!“

U dveří byl kupec, přišel si převzít byt.

Teď následuje část 9.

Dojeli jsme s panem Lukášem k psychiatrické léčebně. Domluvili jsme si hodinu, kdy se zase sejdeme na parkovišti a rozešli jsme se.

V dohodnutém čase jsme se sešli a pan Lukáš se mně zeptal:

„Jak se daří vaší neteři?

„Jsem smutný, má to daleko k normálu. Já jsem se jí na zdravotní stav moc nevyptával, mluvili jsme o tom, co je nového v naší rodině, o pacientech, se kterými se v léčebně seznámila, a podobně. Pozoroval jsem u ní velmi malý zájem o dění kolem sebe, připadal mi dost utlumená.“

„Já to neumím posoudit, ale vím, že Jitka po příchodu z léčení se dost rychle dostala do dobré formy. O tom, že jsme se dobře domluvili spolu o finančním vyrovnání, jsem již říkal, ona se však dokázal rychle včlenit do života,“ řekl jsem.

A pan Lukáš pokračoval ve svém vyprávění.

Po prodeji společného bytu si Jitka pořídila malý byt a dala dohromady kamarádky, které neměly partnery. Šly si spolu odpoledne někam sednout, o víkendu měly společný výlet, občas večer zašly za kulturou. Vždy to bylo domluveno tak, aby ty kamarádky, které měly děti, je mohly vzít s sebou. Když se šly posadit do restaurace, tak to byla zahradní restaurace, u níž bylo dětské hřiště. Výlet byly taky samozřejmě s dětmi. Jen když šly za kulturou, nechávaly děti na starost babičce. Jitka dbala na to, kdy má některé dítě narozeniny nebo jmeniny a při společné akci to oslavili. Jitka měla zapsaná data narození dětí spolužaček a hlídala, aby se na některé nezapomnělo. Asi si takto kompenzovala to, že sama děti nemá. Jedna z jejích spolužaček – Jolana – byla ekonomkou v naší konstrukci. Byla rozvedená a měla jedno dítě a taky se zapojila do této party. Byl jsem od ní informován o akcích organizovaných obvykle Jitkou.

Irena kojila Anetku do 8 měsíců a pak se vrátila na zkrácený úvazek do zaměstnání. O Anetku se starala Irenina maminka paní Štěrbová. Hned od prvního setkání mně paní Štěrbová připomínala moji maminku: jednoduchá, vlasy přibarvené na černo, aby zakryla šediny. Jemné rysy tváře měla Irena po ní. Jen vrásky v obličeji prozrazovaly, že paní Štěrbová neměla život jednoduchý. Byla zaměstnaná jako prodavačka v supermarketu, tam jí vyhověli a zařazovali jí na odpolední směny. Dopoledne se tedy starala o děti: Prvně vypravila Reného do školky, pak dala Anetku do kočárku a odvedla Reného do školky. Postupně jsem poznával, že Irenina maminka je neuvěřitelně obětavá žena. Když měla Irena jen Reného, paní Štěrbová ho nejen denně vodila do školky, ale také celou dovolenou použila k tomu, aby o Reného pečovala, když Irena byla na veletrhu v Německu nebo když jela někam na služební cestu. A ještě jedna věc mne na ní překvapovala: považovala mně za autoritu. Vždy se mne ptala, jaký je program na další den nebo třeba i na to, kterým oknem může větrat, když je dopoledne v bytě sama s Anetkou.

Irenina maminka byl zkrátka takový služebný duch, sama se držela v ústraní, neměla žádné požadavky. Například se nikdy v neděli nevypravila ven do přírody. Prakticky každou sobotu a neděli byla v práci, aby měla volno ve všední den, kdy jsme s Irenou měly nějaké povinnosti i odpoledne a bylo třeba se postarat o děti. Zavedl jsem, že alespoň jednou za měsíc musí s námi do přírody. Jeli jsme všichni vlakem, do auta jsme se nevešli. Vždy to byl pro ni velký zážitek. A v létě jela s námi 14 dnů na dovolenou na Šumavu. Irena už měla svoje auto, jeli jsme tedy dvěma auty. Bylo to fajn: Po obědě jsme dali děti spát, babička je pohlídala a my jsme si vyšli s Irenou na túru.

Paní Štěrbová měla jednu přítelkyni – Jiřinu. To byla její švagrová, měla za muže Karla Štěrbu, babiččina bratra, který však už nežil. Paní Jiřina bydlela asi kilometr od nás a chodila nejméně dvakrát týdně nakupovat do supermarketu, ve kterém pracovala paní Štěrbová a kde si chvíli popovídaly.

Na začátku našeho soužití jsem se Ireny zeptal:

„Jak je to s tímto domem, ve kterém bydlíš, komu patří?“

„Jsme družstvo vlastníků.“

„Ty ho máš v osobním vlastnictví?“

„Ano.“

„Máš na něm nějakou hypotéku?“

„Ne.“

Byl jsem tím překvapen, ale na podrobnosti jsem se nevyptával. Když jsme prodali s Jitkou náš společný byt, začal jsem uvažovat, co s utrženými penězi. Poté, co jsem blíže poznal povahu Ireniny maminky, dal jsem Ireně návrh:

„Mám návrh: Koupíme si rodinný domek. Šli bychom do toho společně s tvou maminkou. Náš byt s Jitkou jsme prodali dobře, o tvůj byt by byl také jistě zájem, maminka bydlí sice v malém bytě ve starém domě, ale také by za to něco bylo. Když to dáme dohromady, na skromný domek by to stačilo.“

„Něco takového mě nikdy nenapadlo,“ řekla Irena překvapeně. „Dej mně chvilku, abych si to zvážila.“

„Do neděle máš čas. V neděli máme společný výlet s maminkou, při té příležitosti bychom to mohli probrat.“

Druhý den mi Irena řekla:

„Už se na ten domek těším.“

Na výletě jsme se v malém městě stavili do restaurace, objednali jsme si oběd, a zatím, co jsme čekali, obrátil jsem se na paní Štěrbovou:

„Paní Štěrbová, máme pro vás s Irenou návrh: Pořídíme si společný domek. Já jsem s Jitkou prodal byt, my s Irenou bychom prodali byt, ve kterém bydlíme teď, vy byste prodala byt a koupili bychom domek se dvěma byty, menším pro vás a s větším bytem pro nás. Co na to říkáte?“

Byla velmi překvapená, nakonec se zeptala:

„To jako i já?“

„Ano. Říkám, že bychom si koupily domek se dvěma byty, v jednom byste bydlela vy, ve druhém bychom bydleli my s dětmi.“

„A kde ho chcete koupit?“

„Ještě jsme nic nezačali shánět, nevíme, kde se nám co naskytne. Začínáme tím, že se snažíme získat váš souhlas s tímto záměrem.“

„A bude mít ten domek zahrádku?“

„Ano, chtěli bychom domek se zahrádkou.“

„A kde?“

„Budeme hledat tak, aby nikdo z nás neměl daleko do zaměstnání. Vy se samozřejmě taky budete moci vyjádřit, zda vám domek vyhovuje.“

Začali jsme hledat, a po několika měsících jsme vybrali poschoďový domek, starý něco přes čtyřicet let, který měl původně dva byty. V devadesátých letech tehdejší majitel byt v přízemí přeměnil na prodejnu. Ta však nemohla konkurovat supermarketům, prodejnu zrušil a přízemí používal jako sklady, a nakonec domek prodával. Cena byla pro nás přijatelná, protože vyžadoval rekonstrukci. Koupili jsme ho. Když jsme ho procházeli, ukazoval jsem paní Štěrbové přízemí bez příček:

„Tady vybudujeme váš byt.“

„Já si to neumím představit,“ přiznala s obavami v hlase. Naštěstí mně důvěřovala a nechala to tedy na mně.

Zhotovil jsem výkres stavebních úprav a najal jsem firmu, aby to provedla. Na pokrytí nákladu na stavební úpravou jsme si vzali hypotéku. Pouze položení dlaždiček, vykachličkování kuchyně, koupelny a záchodu jsem provedl sám. Trvalo to rok, než firma dokončila všechny práce, já s paní Štěrbovou jsme tam však byli každou volnou chvilku a pracovali jsme na zahradě. Zryl jsem záhony a babička je osadila zeleninou. Zbudoval jsem i skleník.

Firma dokončila svoji práci a já jsem přistoupil ke kachličkování. Obrátil jsem se na paní Štěrbovou:

„Jakou barvu kachliček chcete mít v kuchyni a jakou v koupelně?“

„No jakou, bílou přece,“ nechápala můj dotaz.

„Dneska jsou k dostání kachličky různých barev, můžete si vybrat.“

„Vážně? Tak to jsem ještě neviděla.“

Usoudil jsem, že vyberu vše podle svého vkusu.

S položením dlaždiček a kachliček mi samozřejmě pomáhal René. Skutečně pomáhal: v malém kyblíku donášel maltu, podával mi kachličky. Odřezky třídil na hromádky podle velikosti. Když jsem v koutě potřeboval menší kachličku, rychle mi vybral odřezek vhodné velikosti. Na koupelnu u babičky jsem koupil zelenkavé kachličky tří odstínů a vytvářel jsem z nich vzor. V jednom místě jsem dal tmavou kachličku na místo, kam patřila středně tmavá kachlička. René mně na to upozornil.

Nakonec bylo vše hotovo a všichni jsme si šli prohlédnout naše nové sídlo.

„To je nádhera!“ spráskla paní Štěrbová ruce po příchodu do koupelny.

„A tady tu kachličku, babi, taťka přilepil špatně, dal tam tmavou a já jsem mu to řekl,“ důležitě sděloval René.

Přestěhovali jsme se, pořídili různé doplňky a přišel den, na který se děti velice těšily: šli jsme pro psa. Děti po něm toužily a my jsme jim slíbili, že po přestěhování si ho pořídíme.

„Jakou rasu si koupíme?“ ptala se Irena.

„Žádnou. Vezmeme si psa z útulku. Nebudeme muset uklízet loužičky po štěněti a řešit rozkousané trepky. Nebudeme si hrát na snoby, spokojíme se s křížencem!“ rozhodl jsem a Irena respektovala moje rozhodnutí.

Přijeli jsme všichni čtyři do útulku a já jsem řekl správcovi:

„Chtěli bychom psa. Máme rodinný domek se zahradou a tyto dvě děti.“

Správce postupně vyvedl z kotců čtyři psy neurčité rasy a řekl:

„Vyberte si!“

Děti koukaly velkýma očima z jednoho psa na druhého a mlčely.

„Já si myslím, že bychom si měli vzít tu bílou packu,“ řekl jsem. Jeden z těch psů byl totiž krátkosrstý celý černý, jen pravou přední packu měl bílou.

„Vezmeme si bílou packu!“ zvolal René.

„Bíjou paku!“ opakovala po něm Anetka.

A bylo rozhodnuto. Pes šel s námi poslušně do auta. Po příjezdu domů děti běžely rovnou k babičce, aby se se psem seznámila. Prakticky hned jsme si na sebe zvykli. Druhý den, když jsem přišel z práce, mne pes radostně vítal. A zůstalo mu jméno Bílá packa.