Lukáš, Jitka a Irena 7/16 Rozpad manželství

Když měla Anetka asi dva a půl měsíce, odjela Jitka zase na dva dny na služební cestu. Odpoledne toho dne mi Irena zavolala: 

„Přijď mi pomoct s koupáním. Večer v osm hodin.“

Normálně koupala Irena s Jitkou Anetku dříve. Když jsme byli u Ireny s Jitkou oba, Jitka prvně vykoupala Anetku a já jsem pak dohlédl na to, aby se vykoupal René a šel jsem si s ním něco popovídat před spaním. Neuvažoval jsem však o tom, a ve stanovenou hodinu jsem přišel. René už spal. Po mém příchodu Irena na stůl nachystala věci potřebné pro koupání a řekla mi:

„Dej Anetku na stůl a rozbal ji!“

Když jsem Anetku pokládal na stůl, všiml jsem si, jak na mne upírá své oči. Byl to pohled hloubajícího tvora. Překvapeně jsem na ni hleděl.

Irena si toho všimla a směrem k malé řekla:

„Je to táta? Dobře si ho prohlédni! Líbí se ti? - - - Tak se na něj usměj!“

Anetka, jako by jí rozuměla, se na mně usmála. Byl to neuvěřitelně kouzelný úsměv. Okamžitě jsem ji začal líbat na ručičky, na nožičky, na ramínka. Anetka se prvně ulekla, ale pak se jí to líbilo a zase se na mě smála. Tím mě dostala.

Po vykoupání jsem uklidil vaničku a další věci a šel jsem pak do ložnice. Jakmile jsem vstoupil, užasl jsem nad krásným obrazem: Svítila jen malá lampička, Anetka dychtivě sála mléko a Irena se nad ní skláněla. Tiše jsem ten obraz pozoroval. Po chvíli Irena skončila kojení, dala mi Anetku do náruče ve svislém směru. Malá si opírala hlavičku o mé rameno.

„Až si odříhne, tak ji ulož do postýlky! Já se jdu zatím osprchovat.“

Po chvíli přišla v županu, podívala se, že Anetka už usíná, a pokynula mně, abych se šel taky osprchovat.

S hrůzou jsem si uvědomil, že to, co jsem si tak nějak omluvil, že budu k Ireně chodit jen do porodu, jsem porušil. Zase jsem byl na noc u Ireny. Cítil jsem, že nemám sílu se proti tomu postavit. Za pár měsíců si Anetku přebereme, tím to skončí. Tak jsem se nakonec utěšil.

O měsíc později jela Jitka zase na služební cestu. Irena opět přeložila koupání na osmou hodinu a já jsem obdivoval, jaký pokrok udělala Anetka za ten měsíc. Už brala do ručiček žínku a jiné předměty. A opět krásný obraz, když ji Irena kojila před spaním.

Za další měsíc jela Jitka opět na dva dny pryč, opět jsem šel k Ireně a ta mě překvapila. Podávala mně klíče od vchodu:

„Vezmi si je, ať nemusíš zvonit.“

Vzpomněl jsem si, že jeden kolega z práce má klíče od své milenky, dokonce se tím chlubil a já jsem ho za to v duchu odsuzoval. A teď bych to dělal taky.

„Ne, to si nevezmu!“ rázně jsem to odmítl.

Když měla Anetka pět a půl měsíce a já jsem šel „na koupání“, uvědomil jsem si, že je to naposled. Podle domluvy si Anetku převezmeme, až jí bude šest měsíců. Jitka už dala v práci výpověď. Neuměl jsem si představit, že tímto můj vztah s Irenou skončí. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že je tomu tak a že je to správné. V takovémto rozpoložení jsem zazvonil u vchodu do domu, kde Irena bydlela. Dlouho se nikdo neozýval. Konečně mě Irena pustila dále.

„Mohl by si někdo všimnout, že sem chodím,“ řekl jsem Ireně po příchodu.

„Ženy, které se starají o drby, tě už jistě zaznamenaly. Tomu se nevyhneš. Aneta byla pokakaná, musela jsem ji prvně přebalit. Měl sis vzít klíče, které jsem ti minule nabízela. Nemusel bys čekat u vchodu,“ odpověděla mi Irena.

Před koupáním jsem jako obvykle vzal Anetku z postýlky, pomazlil jsem se s ní a pak ji položil na stůl. A chtěl jsem ji začít svlékat. Anetka se zřetelně hekáním dožadovala mé pozornosti a dávala mi najevo, že by chtěla v mazlení pokračovat.

„Ona mě provokuje a dožaduje se mazlení,“ řekl jsem Ireně.

„Je to holka,“ odpověděla na to Irena.

Po vykoupání jsem jako obvykle uklidil a šel do ložnice. Malá zaregistrovala můj příchod, přestala sát a zvědavě mě sledovala, dokud jsem se neposadil. Pak se zase přisála.

„Fakt je to zvědavá holka!“ řekl jsem překvapeně. „Kluk by asi nepřestal sát.“

Po dokončení kojení mi Irena jako obvykle předala Anetku, abych ji podržel, dokud si neodříhne. Anetka tentokrát neusínala, naopak si mě zvědavě prohlížela a byla ráda, že na ni mluvím. Když Irena přišla z koupelny, převzala si stále čilou Anetku a nečekaně se mě zeptala:

„Máš výčitky svědomí, že jsi nevěrný manželce?“

„Ááá… ehm…“ nebyl jsem schopen dát dohromady jakoukoliv odpověď.

„Nemusíš si dělat těžkou hlavu. Jitka ti je taky nevěrná. Zrovna je na služební cestě s Jaroslavem.“

Mlčel jsem, Irena to musela vědět. Chvíli jsem se to snažil pochopit. Pak Irena dodala:

„Mám pro tebe návrh: Nastěhuj se k nám.“

„Co myslíš tím nastěhovat?“ nechápal jsem.

„Normálně, budeš bydlet se mnou, s Anetkou a Reném, budeme rodina,“ vysvětlila mi Irena.

„Za čtrnáct dnů si přeci Anetku bereme, tak je to domluvené. Jitka přeci dala v práci výpověď,“ namítal jsem.

„A to chceš, aby naši dceru vychovávala duševně nemocná osoba, která bude s ní bezdůvodně běhat po doktorech a léčitelích a cpát do ní pochybné léky?“

Musím přiznat, že z tohoto jsem měl taky obavy, Jitce nebylo možné její strachy vymluvit. Mlčel jsem.

Irena vzala do ruky telefon a řekla:

„Já zavolám Jitce a ty jí řekneš, že se stěhuješ ke mně.“

Irena vzala mobil a po chvíli začala přátelským tónem:

„Ahoj, Jituš! Ještě jste na večeři? … Právě jste se vrátili. Je u tebe Jarda? … Aha, ty jsi u něho. Tak ho pozdravuj!“

Irena přiložila sluchátko k mému uchu a já jsem slyšel, jak Jitka zašvitořila:

„Jaroušku, zdraví tě Irena!“

Řekla to tak něžným hlasem, jakým mluvila se mnou na počátku naší známosti. Irena si však hned dala telefon ke svému uchu a pokračovala:

„Já tady taky někoho mám a on ti chce taky něco říci.“

Přiložila sluchátko k mému uchu a očima mne vybízela, abych spustil. A já jsem skutečně řekl:

„Jitko, tady je Lukáš. Já se od tebe odstěhuji k Ireně.“

Ve sluchátku jsem slyšel nějaký výkřik. Irena mi však hned mobil vzala a vypnula ho. Současně mne vybídla:

„Taky si vypni svůj mobil.“

Já jsem seděl celý zkoprnělý a snažil se pochopit, co se právě odehrálo a co to znamená pro můj život. Nejvíce se mne dotklo zjištění, že Jitka má milence Jaroslava. Začal se mnou lomcovat vztek a ponížení. Vtom jsem si uvědomil, že já jsem vlastně taky u milenky, ale to jsem si však v prvém okamžiku omluvil tím, že to vlastně spískala Jitka. Pak jsem začal rozebírat to, že jsem řekl, že se odstěhuji k Ireně a musel jsem uznat, že mně taky přicházelo na mysl, že Jitčina posedlost strachem z neexitujících příznaků nemoci u Anetky i mně dělala vrásky. Konečně Irena přišla z koupelny a docela klidným hlasem mi řekla:

 „Běž se osprchovat!“