Lukáš, Jitka a Irena 13/16 Všední dny

Nastaly všední dny. Děti postupně začaly chodit do školy. Udržovali jsme přátelství s Petrem a Lenkou i kvůli dětem, které se rády viděly. Lucie byla aktivní skautka, naše děti, když dorostly, ji následovaly. 

Irena hodně času věnovala sobě: navštěvovala fitness centrum, kosmetiku, masáže a další. Investovala do toho snad všechny honoráře, které dostávala za to, že je tváří firmy. Dokonce i po čtyřicítce zůstávala tváří firmy. Nakonec, domácí spotřebiče používají ženy v každém věku, nevadí, když je prezentuje modelka, které stejně nikdo nedokáže odhadnout věk. Někdy byly na fotografii i naše děti.

Mně dělalo dobře, když jsme spolu někam šli, že přitahuje zraky mužů. Když bylo třeba něco projednat na úřadě a byl tam úředník, poslal jsem Irenu. Úředník se mohl samou ochotou přerazit. Jednou jsme přijeli se zájezdem na dovolenou. Muž na recepci rozdával klíče od pokojů. Postrčil jsem Irenu, aby natáhla ruku pro klíč. Dostali jsme pokoj s balkonem a výhledem na moře.

Na Ireně mně vadila jediná věc: Málo se věnovala dětem. Neprobírala s nimi, co bylo ve školce, s kým si hrály, jestli neplakaly. Když děcko za ní přišlo s nějakým problémem, často ho odbyla „Nemám čas.“ Nepodařilo se mně jí vysvětlit, že by to měla dělat jinak, že by měla s dítětem rozebrat, co ve školce dělali, s kým si hrály, jestli mu někdo ublížil, jak to má řešit… Došel jsem k závěru, že v tomto směru musím obvyklou funkci matky zastat sám. Odpoledne jsem odcházel z práce co nejdříve, abych byl doma, když budou děti přicházet ze školky, později ze školy, a dělat úkoly. Byl jsem vedoucí konstrukce, práce jsem měl mnoho, přesto jsem odcházel a případné nedodělky jsem si vzal domů a dokončil je večer místo sledování televize. Děti si rychle zvykly na to, že se svými problémy chodí za mnou. Po čase to začalo Ireně vadit. Anetka třeba psala úkol do školy, přiběhla a ptala se:

„Kde je táta?“

„Co mu chceš?“ ptala se Irena.

Anetka mlčela.

„To nemůžeš říct mně?“ nazlobila se na ní Irena.

Marně jsem Ireně říkal:

„Začni žít s těmi dětmi, vyptávej se jich na jejich problémy a oni samy začnou běhat za tebou.“

Jednou mně volali na zasedání představenstva, kde mi sdělili, že se mnou počítají na místo technického ředitele. Bylo mi jasné, že pak bych přicházel domu v pět nebo šest hodin. Odmítl jsem to a řekl, že na to místo doporučuji svého zástupce Tomáše Kolaříka, který je velmi schopný. Byli překvapeni, ale začali o mém návrhu uvažovat. Řekl jsem Tomášovi:

„Víš, že se hodně věnuji našim dětem, protože Irena chodí po fitcentrech a salonech krásy. Odmítl jsem proto jmenování na místo technického ředitele a doporučil jsem tebe. Pokud to budou akceptovat, tak to vezmi.“

„Nechceš si to ještě rozmyslet:“ ptal se Tomáš.

„Nechci, už jsem si to rozmyslel.“

Tomáš se stal technickým ředitelem. V podniku se mluvilo o tom, že jsem odmítl jmenováním vyšší funkce. Doma jsem o tom nemluvil. Asi Jolana o tom říkala spolužačkám a tak se to nakonec dověděla i Irena. A bylo zle:

„Proč jsi to odmítl? Zahodil jsi životní šanci!“

„První mojí šancí jsou děti.“

Byl to snad největší konflikt, který jsem s Irenou měl.

Pan Lukáš se obrátil na mně:

„Irena vždycky respektovala moje rozhodnutí. Asi to měla po své mamince. Nevím, proč dělala takovou scénu kvůli tomu, že jsem odmítl ten postup.“

„Myslím, že to souvisí s tím románkem či spíše s historkou, kterou měla paní Irena se svým vedoucím. Zdá se mi, že jste ho jmenoval Konopka. To muselo být pro takovou krasavici, jako paní Irena, velké ponížení, když jí došlo, že ji má jenom pro potěšení. Věděla, že milenka je méně než manželka. Získala však vás, a kdybyste byl ještě k tomu technickým ředitelem, to by byl vítězný triumf! Až by jen tak před Konopkou utrousila, že její manžel je technickým ředitelem, jistě by to cítila jako satisfakci.“

„Možná máte pravdu,“ odpověděl pan Lukáš a po chvilce pokračoval.