Lukáš, Jitka a Irena - 10/16 Příprava druhé svatby

Nejbližší neděli, kdy Irenina maminka nebyla v práci, Irena udělala slavnostnější oběd, já jsem koupil kytici a po společném obědě jsem se postavil a slavnostním hlasem řekl: 

„Milá paní Štěrbová, žádám vás tímto o ruku vaší dcery Ireny.“

A dopadlo to přesně tak, jak jsem si představoval. Irenina maminka chodila od jednoho k druhému, hladila nás, líbala, přitom jí tekly slzy a nepronesla ani slovo. Po chvíli jsem řekl:

„Měli bychom se domluvit, koho pozveme. My jsme to už s Irenou probírali, a pokud jde o moji stranu, je to jasné: Rodiče se zúčastní pouze obřadu v kostele. Zdravotní stav tatínka není dobrý, hodně polehává, na hostinu si netroufá a maminka zůstane s ním. Můj mladší bratr David studuje ve Spojených státech, nepřijede. Sestra Marta přijde i s manželem Jakubem a dvěma dětmi. Dále počítám s tím, že přijdou dva strýcové, dvě tety, dva bratranci a dvě sestřenice s partnery a dětmi. Žije ještě babička z tatínkovy strany, ale ta je již velmi slabá, s tou nelze počítat. To je dost lidí. Proto bych chtěl, aby i ze strany nevěsty přišli všichni bližší příbuzní.“ Poslal jsem děti, ať jdou se psem na zahradu a pak jsem se zeptal paní Štěrbové:

„Irena nezná svého otce. Můžete nám říct, kdo to je?“

„Ale on tady není,“ řekla paní Štěrbová tiše.

„A kde žije?“

„V Rusku.“

„V Rusku?“ podivil jsem se.

„Byl odsunutý.“

„To byl ruský voják?“ ptal jsem se dále.

„Důstojník.“

Paní Štěrbová nikdy nevzpomínala na svůj život, vím jen to, že v mládí pracovala jako prodavačka v kantýně na nějakém ministerstvu nebo nějakém centrálním úřadě, více jsem od ní neslyšel. Bylo mi jasné, že Irenině otci nepošleme ani svatební oznámení.

„Pak je tady vaše švagrová Jiřina. Tu samozřejmě pozveme. Ta měla dvě děti. Syn Martin, pokud vím, žije někde v západní Evropě a neozývá se. Dcera Lenka žije s manželem Petrem dokonce nedaleko od nás…“

„Ale s tou nemluvím, ta nepřichází v úvahu!“ skočila mi do řeči Irena.

Slyšel jsem od Ireny, že v dětství byly velké kamarádky, ale někdy v 15 letech se pohašteřily a od té doby spolu nemluví. Irena v té době začala chodit na střední ekonomickou školu a začala kamarádit s Jitkou. Zdálo se, že s averzí Ireny a Lenky se nedá nic dělat. Přešel jsem na jiné téma:

„Maminko, jak se u vás v prodejně objeví Jiřina, požádejte ji o telefonní číslo na Petra. Pokud vím, má autoservis. Nemělo by to být daleko od nás. Potřeboval bych vyměnit v autě rozvody. Pokusil bych se s ním domluvit.“

A směrem k Ireně jsem řekl:

„Na něho se snad vaše nepřátelství nevztahuje.“

Za dva dny paní Štěrbová přinesla telefonní číslo na Petra Kornela, spolumajitele autoservisu. Jak jsem později zjistil, druhým spolumajitelem byl jeho bratr Michal. Petr dělal motory, Michal karoserie. Zavolal jsem mu a dověděl jsem se, že se můžu stavit kdykoliv, každý den tam je do 17 hodin.

„Přijedu zítra odpoledne,“ řekl jsem. Pak jsem zavolal rodičům, že druhý den odpoledne přijedeme s Irenou a dětmi. Ireně jsem řekl:

„Pojedeme k rodičům domluvit podrobnosti svatby. Cestou tam se stavíme v servisu u Petra Kornela, domluvím si opravu auta.“

„Ale já tam nebudu vystupovat z auta a dovnitř nepůjdu,“ oznámila mně Irena.

„Já tě k tomu nebudu nutit,“ opověděl jsem a v duchu jsem se modlil, aby se stal zázrak.

Petr a Lenka bydleli s paní Jiřinou v domě, u kterého byl dvůr a v tom dvoře se nacházel zmíněný servis. Lenka byla vyučená kuchařka a původně vařila v jednom hotelu. Když si Petr s bratrem pořídili servis, Lenka jim šla dělat účetnictví a starala se o všechny papíry.

Zastavili jsme u servisu a já jsem vystoupil. Znenadání přispěchala Lenka. Poprvé jsem viděl jedinou Ireninu sestřenici. Dokonce se mi zdálo, že má něco společného s Irenou, jen vlasy neměla tak černé. Ve tváři však byla hezká a skoro stále se usmívala. Do okna auta řekla:

„Ahoj Ireno, to jsem šťastná, že tě zase vidím!“

Irena vystoupila z auta a objaly se. Já jsem překvapeně zíral a v duchu jsem děkoval, že se stal zázrak. Pak přišly i dvě jejich dcery, Lucie a Adriana. Později jsem se dověděl, že Lucie má 14 let, Adriana 11 let. Lucie řekla naší Anetce:

„Pojď ven!“ Anetka ochotně se nechala odepnout ze sedačky a vystoupila. René vystoupil sám a zvědavě se díval na chlapce, který byl asi stejně starý jako on a jezdil po dvoře ve šlapacím autě. Byl to Pavel, třetí dítě Petra a Lenky. (Nostalgicky jsem si vzpomněl na Jitku, že takto to vždy chtěla mít: dvě děvčata a kluka, ale blíže u sebe.) Petr přinesl jakousi tyčku, podal ji Pavlovi a řekl:

„Půjč auto Renému, ty s touto tyčkou budeš stát tady, to bude křižovatka, a budeš dělat policajta a budeš mu ukazovat, kam má jet. Po chvíli si to vyměníte.“

Kluci si začali hrát. Pak jsem si já s Petrem domluvil, kdy mám auto přistavit a také jsme dohodli zapůjčení náhradního vozidla. Naše jednání bylo krátké.

„Já jsem hotov, jsme na opravě domluveni,“ řekl jsem směrem k Ireně. Ta místo toho, aby se obrátila k odchodu, prohlásila:

„Tak to je první věc, kvůli které jsme sem přišli. Druhá věc je, že jsme vás přišli pozvat na naši svatbu a tebe, Lenko, bych chtěla jako svědkyni.“

„Tak to musíme probrat, pojďte dovnitř, postavím aspoň na kafe,“ zvolala Lenka.

„Stačí, když přinesete vodu, posadíme se tady na lavičku, budeme mít děti pod dohledem,“ řekl jsem. Když Lenka odešla pro vodu, vytáhl jsem mobil a zavolal mamince:

„Dneska nepřijedeme, necháme to na zítra.“

„Něco vám nevyšlo?“ zeptala se maminka.

„No, spíše bych řekl, že mi něco vyšlo,“ odpověděl jsem.

Lenka přinesla nějaké nápoje, sušenky a hroznové víno. Posadili jsme se. Prvně navrhla tykání a pak se zeptala:

„Kde tu svatbu chcete mít?“

„Obřad bude v našem kostele, hostina bude v nějaké restauraci, ještě jsme se definitivně nerozhodli, ve které,“ odpověděl jsem.

„Kolik dětí bude na vaší svatbě?“ ptala se Lenka dále.

Začali jsme počítat a došli k číslu 12, z toho 3 děti do šesti let.

„Oběd a celé odpoledne v restauraci, to by bylo pro ty děti utrpení,“ pokračovala Lenka. „Já doporučuji jen oběd v restauraci a pak domů. Máte velký obývák, terasu a zahradu. Tam se můžeme pobavit, zazpívat a děti si budou hrát na zahradě. S nachystáním jídla ti pomohu.“

Uznali jsme, že Lenka má pravdu.

Druhý den jsme šli k mým rodičům. Obával jsem se jediného problému. Původně bylo v naší církvi možné udělit svátost manželství jen svobodným nebo ovdovělým. Když se to před léty, podobně jako v dalších protestantských církvích, změnilo a začali se sezdávat i rozvedení, tatínek se ostře postavil proti. Při naší návštěvě jsme rodiče pozvali, rodiče slíbili, že přijdou, ale jen do kostela. Na oběd do restaurace již nepůjdou. Tatínek musí často odpočívat a potřebuje klid. Problém, že jsem rozvedený, jsme vůbec neotevřeli.

Napsal jsem mail Jaromírovi, který teď byl dlouhodobě v Japonsku, a sdělil jsem mu, že se budu podruhé ženit a že si beru Irenu. Přišlo mi blahopřání. Jaromír v něm neopomněl připomenout, co tenkrát na plese říkal, a já jsem to odmítl jako nesmysl, a teď je to realita. Nakonec si povzdechl, že jemu se s ženami nedaří. Po rozchodu s Leonou si našel Kateřinu, ani s tou mu to nevyšlo.