Ještě k 54. výročí srpna

Tomuto výročí bylo překvapivě věnováno mnoho pozornosti. Na jednu – podle mne závažnou – souvislost však nikdo nevzpomněl.

Začnu nikoliv od Adama, ale od 1. všeobecné krize kapitalizmu. Tak komunisté nazývali období po 1SV, kdy proběhla v Rusku bolševická revoluce a v r. 1924 se za podpory Rudé armády podařilo nastolit komunistickou vládu i v Mongolsku. V ostatní Evropě nebyli komunisté úspěšní díky nedávno vzpomenuté bitvě o Varšavu (zázrak na Visle). Komunisté mluvili celkem o 3 krizích kapitalizmu. 2. všeobecné krize kapitalizmu proběhla po skončení 2SV, kdy se komunisté dostali k moci v zemích obsazených Rudou armádou ve východní a střední Evropě, ale i v Asii (Čína, Severní Korea, Severní Vietnam). 3. a poslední všeobecné krize kapitalizmu (to slovo "poslední" komunisté vždy zdůrazňovali) začala ni konci 50. let minulého století vítězstvím Castra na Kubě a pak následovala řada dalších více či méně vítězných revolucí v Nikaraguy, Salvadoru, Chile, a mezi socialistické státy si komunisté započítávali i Egypt, kde se po vyhnání krále dostal k moci Násir, Irák, kde se po odstranění krále Fajsala dostal k moci Husajn či Libye v čele s Kadáfím. Hlavním kritériem bylo silné nepřátelství vůči USA. Že jde o muslimské státy, to nevadilo. V SSSR nebyli muslimové nikterak pronásledováni. V SSSR byla naprostá většina pravoslavných kostelů zničena, například v Moskvě ze 1300 kostelů zůstalo jen 300 a bohoslužby se konaly pouze ve 27 kostelích, zbytek sloužil jako sklady apod. Naproti tomu mešity ve středoasijských republikách fungovaly. Bylo nemyslitelné, aby člen KSSS chodil do pravoslavného kostela, pokud však muslim a chodil do mešity, tak to nevadilo a mohl být členem KSSS.

Komunisté tenkrát zdůrazňovali, že jde o poslední krizi kapitalizmu, celosvětové vítězství komunizmu je již za dveřmi. Skutečně, v Itálii a Francii byli komunisté nejsilnější stranou. Ve Španělsku se čekalo, až zemře Franko, v Portugalsku se čekalo na smrt Salazara, bylo jasné, že pak se ujmou moci komunisté. V Moskvě už byli připravené osoby, které převezmou vládu. V roce 1968 v mnoha státech začaly bouře, v jejich čele stáli většinou levicoví studenti. Brežněv a spol. věřili, že mají na dosah splnění svého snu: vláda nad celým světem. A najednou začalo pražské jaro. A když ho umlčeli, došlo v mezinárodním komunistickém hnutí k rozkolu: Mnoho západních komunistů vystoupilo s ostrou kritikou Moskvy. Nejhlučnější byli italští komunisté. Do roku 1968 se v Moskvě konaly pravidelné mezinárodní porady komunistických a dělnických stran, což bylo jakési volné pokračování III. Internacionály (Kominterny), po roce 1968 si je Brežněv už nedovolil svolat.

Do roku 1968 komunizmus vítězil na všech frontách. Rok 1968 byl něco jako Stalingradská bitva ve 2SV, pak už jenom ustupoval. To byl mezinárodní důsledek Pražského jara. To byl jeden z případů, kdy malý stát ovlivnil světové dějiny.