Kariérový řád pro učitele je prý hotov!

Profese učitele nikdy neposkytovala možnost dělat kariéru. Aspoň ne tak, jak ji známe z komerčních firem. Hierarchicky. Jaké funkce totiž ve škole chcete mít? Buď učíte a nebo školu řídíte. Najít něco mezi tím je v podstatě nemožné. Nicméně kariérový řád kupodivu již existuje a do praxe má vstoupit úderem září tohoto roku.

Nicméně nenechme se mýlit. Jestliže zdravý selský rozum říká, že není možné najít hierarchický sled různých pozic a funkcí, tak ho najít prostě nelze, i kdybychom se o to sebevíc snažili. Stejné je to i v tomto případě – žádná kariéra se nekoná! Kariérový řád jen hovoří o kariéře, která ale do výšin nestoupá. Jde spíše o tzv. atestace (celkem 4), které by po dovršení konkrétních let praxe měli učitelé, a také ředitelé, absolvovat.

Řád v podstatě přesně definuje, kdy a za jakých okolností smí učitel přistoupit k atestaci – tedy řekněme k něčemu, co ho katapultuje o jeden stupeň výš. Samozřejmě hypoteticky, protože ve finále faktický kariérový postup znamená mít větší díl odpovědnosti, rozhodovacích pravomocí a peněz. V tomto směru ale vize kariéry ve školství pokulhává.

Atestace se vlastně jeví jako jakýsi donucovací prostředek pro učitele zvyšovat si systematicky kvalifikaci, být zkrátka lepšími učiteli. Nu, proč ne. Osobně na tom nic špatného neshledávám. Nicméně toto „přezkoušení“ před komisí a následné získání konkrétního stupně atestace rozhodně za kariérový řád považovat nelze. Úspěšným absolvováním totiž učitel nedostane žádnou významnější odpovědnost poskytující i rozhodovací pravomoci. Rozhoduje i nadále ředitel.

Navíc, když jsem prostudovávala výstupy ke Kariérnímu řádu pro učitele, který je možno najít na stránkách Národního institutu pro další vzdělávání, narazila jsem na jeden dost podstatný problém. Všechny metodiky, do kterých je možno nyní nahlédnout, jsou sice do detailu zpracovány, nicméně všechny poskytují odpovědi na otázku „co je třeba udělat“, ale neřeší otázku „jak toho docílit“.

Není to sice nic neobvyklého, tohle lze vidět v mnohých institucích a firmách, když se stanovují plány, co se dál bude dělat. Otázka, jakým způsobem, jakými cestami, jakým přístupem… toho dosáhnout, je ale vždy ponechána na jednotlivci samotném. Možná výzva pro komerční firmu. Ale pro školu?

Příklad za všechny: existuje metodika pro ředitele pro přípravu učitelů k atestaci. V této metodice je detailně popsáno, co vše ředitel má udělat, zajistit atd., aby učitelům dal všechny možné i nemožné podmínky pro to, aby následně úspěšně absolvovali svou atestaci. V této metodice není nic, co by mě vedlo k nějakému protestu, že to či ono ředitel dělat nemůže. Není tam nic, co by ředitelé již nyní vůči zaměstnancům školy dělat neměli. Předpokládám tedy, že se ředitelé teoreticky v září asi ani divit nebudou. Tohle přeci již dělají! Dělají? Kdybychom se zeptali učitelů, možná bychom se divili. Proč? Protože tam, kde je pouze napsáno, co udělat a ne jak to provést, je možno ve finále zhodnotit, že přesně tohoto cíle jsem již dosáhl. A opravdu tomu můžu bezmezně věřit. O to víc, když cíl je charakterizován velmi obecně jako např. ředitel dokáže „vytvořit podporující vzdělávací prostředí“, „najít vhodné metody hodnocení pro rozvoj vzdělávání“, „vyhodnotit efektivitu profesního rozvoje učitelů“, „vytvořit inspirující pracovní klima“, „rozpoznat potřeby učitelů a prosazovat je“… (zdroj www.nidv.cz)

Díky takovémuto definování a díky konkrétní sebereflexi ředitele může být ředitel zcela přesvědčen o tom, že toto vše do puntíku splnil. Učitelé ale nemusejí zastávat stejný názor! Vágnost a obecnost požadavků, navíc bez jasně stanoveného scénáře, jak bych to tak asi mohl udělat, je pak hodnocení „splnil X nesplnil“ jen na úrovni vlastního názoru. I když… podíváte-li se na výčet toho, co vše ředitel musí, asi nabydete dojmu, že je to vlastně nemožné. Onen seznam s cíli (opravdu je velmi dlouhý) by snad nebyl s to splnit ani generální manažer mezinárodní firmy!

Kariérový řád pro učitele je propracován důkladně. Možná až moc důkladně. Obávám se, že se v tom člověk chtě nechtě ztratí. A nebo leccos si vyloží po svém. Takže nebude atestace jako atestace – někde ji bude těžší získat, někde jinde lehčí. Holt to je riziko toho, když vytváříme obecné cíle bez konkrétních odpovědí na otázku jak…: Jak to udělat? Jaké cesty využít? Jaké prostředky použít? Jak se k cíli dopracovat? Jakýkoli cíl by měl jít ruku v ruce s řešením, jak na věc. Není-li tam, pak vždy získáváme prostor pro vlastní interpretaci. A to často vede k dohadování se a sporům.

Osobně se nějak nemohu zbavit dojmu, že se do praxe dá cosi, s čím si účastníci (ředitelé a učitelé) nebudou vědět moc rady. Nadšení se asi konat nebude. Spíš bude prostor zaplněn dohadováním se. Asi tak jako před léty, kdy se zrušily povinné osnovy s odůvodněním, že školy (ředitelé a učitelé) jsou kompetentní vytvářet si vlastní vzdělávací programy. Tenkrát to byl problém – na několik let dopředu. Co myslíte – jak to dopadne s tzv. kariérovým řádem?