Jak učit islám?

Není to tak dávno, co vyšel článek o statečné učitelce, která se rozhodla své žáky seznámit s islámem. A to názorně, neb si k výuce přinesla i pomůcku – nikáb.

A jak jinak po takové akci a v našich končinách - rozpoutala se diskuse a mnoho rodičů protestovalo.

V článku, který jsem o tom četla (http://archiv.ihned.cz/c1-64829540-ucitele-resi-jak-s-detmi-mluvit-o-islamu-nekteri-o-vyhrocenych-tematech-radeji-ucit-nechteji) se řeší, jak se k celé věci postavit. Jak děti učit islámu, od čeho začít a kam až dojít. Co k výuce použít, jaké metody a k jakým stanoviskům děti vést. Což je, zdá se, potíž největší, protože na to nikdo zatím odpověď nezná. A díky absenci odpovědí (učitelé čekají na pokyn seshora) od toho všichni dávají ruce pryč. Raději – no co kdyby byli také tak stateční jako paní učitelka a sklidili to, co sklidila ona.

Zkusme se na to ale podívat jinak. Zkusme neřešit, jak učit islám. Zkusme si položit otázku, jak vést děti k dostatečnému sebevědomí a vědomí sounáležitosti k vlastní kultuře a tradici tak, abychom se pak už nebáli učit cokoli, co nám v tuto chvíli nahání strach. Abychom v kontaktu s cizí kulturou kvalitně a se ctí obstáli – nepovyšovali se a neponižovali se. Možná, že přesně tohle je východisko, od kterého bychom měli začít.

Schválně – jak jsme na tom s informovaností žáků na základních školách ohledně naší židovsko-křesťanské tradice? Špatně?  Jestli ano, tak proč řešit kulturu někoho jiného, když vlastní základ je tak chatrný? Jak je možné zaujímat sebevědomé a zároveň tolerantní stanovisko k něčemu, co je jiné než my, když se vlastně sami ani neznáme? Ó, jak velký náskok před námi ten islám má! Ten se zná. A možná, že až moc! Zato my jsme na tom naopak velice špatně – vzpomeňme jen na aféru u letošních maturit, kdy se měli studenti zaobírat několika biblickými jmény a hojně pohořeli. A nejen to, hodně lidí protestovalo i proti tomu, aby tzv. náboženský charakter otázek u maturit vůbec byl!

Vzpomínám si, jak jsem se před cca 3 lety bála žáky na druhém stupni učit právě ony základy naší židovsko-křesťanské tradice. Věděla jsem, že v multikulturním světě neobstojí bez toho, aniž by věděli, kde jsou jejich vlastní kořeny. Ne nadarmo máme potřebu se hledat a nakonec se i najít. A přišlo mi tenkrát výhodné, aby si to, pokud možno, našli už na oné základce a vyvarovali se v budoucnu možné identifikaci s něčím radikálnějším, z čehož by jejich rodiče moc radosti asi neměli. Nevím, do jaké míry se mi to tenkrát podařilo, nicméně vím, že jsem se bála. Bála jsem se, a dokonce jsem i čekala, kdy se mi nějaký nespokojený rodič ozve s tím, že děti učím a vedu k náboženství! Nestalo se tak a já jen mohu hádat proč. Na straně druhé, dnes mi přijde začít od znalosti vlastní kultury, která holt vychází z náboženství (no která nevychází!), jako správné východisko. V podstatě ani nerozumím tomu, nač se ve školách vlastně nyní čeká: začít od sebe můžeme hned (i kdyby si někteří učitelé museli informace doplnit) a na metodologický pokyn o islámské kultuře si můžeme v klidu počkat, ne?

A myslí-li si třeba někdo, že znalost naší kulturně-náboženské tradice je ve školách dostatečně pokryta, nejsem tohoto názoru. Obsahově se téma týká hlavně dějepisu, ovšem ten se na základních školách orientuje primárně na politické aktivity našich předků, náboženství je jen doplněk k podpoře výkladu, proč daný panovník dělal to, co dělal. Navíc se náboženské pohnutky většinou nestavěly na pozitivních stránkách (vzpomeňme na Husa, náboženské války apod.), takže kde v tom v hodinách dějepisu hledat něco, na čem bychom dětem mohli budovat náboženské a kulturní sebevědomí?

Obdobná situace panuje také v náplni občanské výchovy: lehký dotyk náboženství tam sice je, ovšem, jak jinak, rámcový, což znamená, že si s tím každý učitel může udělat, co uzná za vhodné. No a jsme na tenkém ledě, nikoli na pevných základech, protože někdo půjde jen po náboženské lince, někdo se opře o vědecký výklad, jiný se zmíní jen lehce o Vánocích a Velikonocích. Někdo další neudělá ani to, anebo udělá špatně: vždyť kdo z učitelů má hlubší znalosti z teologie a výkladu náboženství?

Je to tedy hodně na učitelích samotných - najít prostor a téma z několika úhlů pohledů probrat. Je třeba ale chtít, vědět, co činím, proč to činím a jak to činím. Možná také vhodné na metodologický pokyn, ovšem to už by mi vůči učitelům přišlo takřka ponižující.

Zjevně máme deficit ve vlastní řadě, a byť se pohybujeme v oblasti vzdělávání, která má mít doslova patent na to, odkud a kam ve znalostech jít, vyskytla se nám tady chyba. Systémová chyba, troufám si říct. Vždyť už Sokrates pravil, že nejdříve je třeba se podívat na sebe, než se rozhlédneme kolem. A já se nějak nemohu zbavit dojmu, že to děláme přesně naopak.