Hurá, kritizují mě!

Najděte mi někoho, kdo je rád, když ho druzí kritizují. Nepochybuji o tom, že takového člověka najdete. Nicméně budete muset asi hodně dlouho hledat.

V létě jsem byla na svatbě – vdávala se má kamarádka Eva. Eva – co o ní říci? Že je fajn, že je s ní zábava, že umí poradit, pomoci, že nás pojí dlouhá léta, během nichž jsme leccos zažily? Jasně – kdo by něco takého neřekl o kamarádce! V tomto nijak nevybočuji z řady. Má to ale jedno ale. Eva je svá. Velmi svá. Má své názory, své cíle, svůj životní styl… Když promluví, mnoho lidí musí hodně dýchat, aby rozdýchalo to, kam Eva míří. A Evě je to jedno. No jak by ne, když s tímto svým postojem žije dlouhá léta a dopracovala se k němu na základě vlastních životních zkušeností. Život ji zkrátka donutil udělat si v hlavě jasno, aby mohla smysluplně pokračovat dál.

Eva je tedy jedna z těch, které byste museli dlouho hledat, pakliže byste se rozhodli najít člověka, kterému kritika nevadí. Eva snese hodně. Ne tak ale parta lidí kolem Evy. Pro změnu musíme hodně dýchat my, když slyšíme příval netolerance vůči oblečení, líčení, názorům, postojům, gestům atd. atp.  Předpokládala jsem, že lehkou hyperventilaci si přivodím i na oné svatbě. A stalo se.

„Děvenko, proboha, kdo tě oblíkl do takových šatů?! To sis nemohla zajít do svatebního salonu? Moje neteř to takhle udělala a na svatbě vypadala nádherně.“ – pravila teta z desátého kolena, dle mého pozvaná nějakým nedopatřením. Eva se jen blahosklonně usmívala. Jak typické! Tetka odkráčela, aby byla vystřídána nějakou jinou tetou, která pronesla: „Nic si z toho holka nedělej, třeba se ti to manželství vyvede lépe než svatba.“ A ušetřen nebyl ani ženich – chlapské poplacávání po ramenou ve smyslu, tak už jsi mezi námi, bylo jednou doprovázeno sdělením: „Jsi si jistý svou volbou?“ a dalším: „No tak, co si budem povídat, oba jste takoví jiní“ a dalším: „Přeji ti opravdu hodně, hodně štěstí, jak tak koukám, asi ho budeš potřebovat. Hahaha.“ Neskutečné, kolik lidí bylo pozvaných nějakým nedopatřením.

Slyšeli a viděli jsme hodně. Upřímně jsem Evu a jejího Aleše litovala. A pak jsem si v duchu dala pár facek – tady není na místě lítost vůči novomanželům, ale vůči všem těm svatebčanům, kteří měli z nějakého důvodu pocit, že vědí, co správné je a co správné není a ještě měli onu nutkavou potřebu to všem sdělit. Hnací motor má jméno Ego. A Evina svatba jím byla protnuta skrz naskrz.

Odmyslete si, prosím, oprávněnou kritiku – tu, u které víte, že tne do živého. Že jste něco udělali špatně, i když jste věděli, jak to máte udělat dobře. A nebo hůř – neudělali to vůbec. V případě, že se nepasujete do kategorie životních flákačů, s největší pravděpodobností se s kritikou tohoto rázu setkáváte jen výjimečně. Tudíž pomlčme o ni, tady není co řešit, tady se hraje s jasně rozdanými kartami.

Častěji ale na nás doléhá kritika, u které máme tendenci se začít hádat: ne takhle jsme se nedomluvili, takhle to ale dělávám vždy, velmi jsem se snažil/a, tvé argumenty nechápu, podle mne na tom nic špatného není…. Slovo proti slovu. Obě strany shodnou věc vidí jinak – dívají se na ni z jiného úhlu pohledu a v případě, že si ten svůj pohled pevně zafixují, pak hádka je pouze o potřebě přesvědčit druhou stranu, aby ustoupila. O domluvu tady rozhodně nejde. Nekomunikujeme konstruktivně, pouze na sebe řveme s cílem přesvědčit toho druhého, aby odvolal.

Jak z toho ven? Poslouchejte, bedlivě poslouchejte a snažte se pochopit, co je vám doopravdy řečeno – většinou se totiž za nepříjemnými obviněními skrývá něco úplně jiného. Zkuste si zahrát na detektiva: O čem to tady vlastně je? O co jde? Proč to říká právě teď? Neprochází onen kritik nějakou osobní krizí? Nevylívá si na mně svou zlost? Co se mu stalo?... Dokážete si na tyto a podobné otázky odpovědět? A pakliže ano, kdo je v centru vaší pozornosti – vy nebo kritik? Je vám lépe, když nyní máte vhled do situace – když víte, odkud vítr vane? Ještě vám tato kritika tak moc ubližuje a nebo nad ní získáváte nadhled?

Připraveni se posunout dál? Ano? Tak si představte situaci, kdy máte po úspěšné prezentaci a odcházíte s kolegou zpět do firmy s pocitem dobře odvedené práce. Jste na sebe i tak trochu pyšní. Někdo víc, někdo míň. A teď se ozývá váš kolega se slovy: „Bylo to vážně výborné, gratuluji, ale celkový dojem docela hatilo tvé rozhazování rukou. Asi by ses tomu měl příště vyhnout.“ Jak je vám teď? Klid, pocit dobře odvedené práce, pýchou dmoucí se hruď a nebo studená sprcha?

ALE je vždy problém. Chce-li vás někdo upřímně pochválit, ALE a vše za ním již nedodá. ALE v sobě skrývá řadu příčin a jen zlomek z nich spočívá ve faktické tendenci pomoci pro ono příště (navíc by se tak mělo dít za úplně jiných okolností a ne ve chvíli triumfu). Většinou se opět ke slovu hlásí Ego (to snad ani k umlčení není) – není to tedy o nás, je to pouze o onom člověku. Kolikrát kritik ani neví, kolik toho je schopen na sebe v kritice prozradit. Karta se otáčí, kdo chtěl být na koni, válí se v bahně.

Zkusme tedy změnit úhel pohledu na samotnou kritiku. Co mi může dát? Co se můžu dozvědět o sobě? A co se především můžu dozvědět o kritikovi? Zajímají mne tyto otázky? Získávám tím větší míru informovanosti? Cítím se bezpečněji? Otevírají se mi nové obzory? A začínám si to užívat?

Až vás příště někdo bude kritizovat, mějte na paměti, že je zde jen malá pravděpodobnost, že byste středobodem celé té náhlé laviny byli vy osobně. S největší pravděpodobností jím nejste. A byť je vám řečeno, že hlavní roli hrajete stále vy, už dávno ji za vás nastudoval někdo jiný. Jen o tom neví.