Zdravý rozum na pochodu

Vzhledem k pracovnímu vytížení jsem dlouho dumala nad tím, zdali věnovat svůj blog možnosti mnoha výkladů ústavy, či politické neodpovědnosti? Nakonec jsem se rozhodla pro obě varianty.

Mezi nejčastěji používané termíny poslední doby se řadí ústava, ohýbání ústavy, rozdílné výklady, ústavní právník. Nepochybně tomu v horizontu týdnů nebude jinak, stačí se podívat na (bohužel) diametrálně odlišné názory ohledně prezidentské kandidatury bývalého premiéra, Mirka Topolánka. Zatímco ministerstvo vnitra tvrdí, že jeden zákonodárce může posvětit kandidaturu několika lidem, někdejší ústavní soudkyně a dnešní senátorka Eliška Wagnerové má naopak zcela jasno v tom, že v moci jednoho zákonodárce je podpořit svým podpisem maximálně jednoho kandidáta. Pan Topolánek, který vstupoval do hry o Hrad s tím, že je ten, kdo to umí, to tak nejspíše nebude mít jednoduché …

Minulý týden museli pro změnu ústavní právníci v souvislosti s „ohýbáním“ ústavy lidem vysvětlit, že „může“, se opravdu nerovná „musí.“ Někdo může, vcelku správně namítnout, že podstatný rozdíl mezi významem obou slov by asi měl znát i žák prvního stupně základní školy. Já si ovšem v této souvislosti pokládám otázku, čím to, že ústava, coby nejvyšší forma právního státu, nabízí tolik možností výkladu? Škoda, že žádný z tvůrců Ústavy České republiky z roku 1992 zatím nevysvětlil, proč tato nedává panu prezidentovi srozumitelný návod, jak se zachovat v okamžiku, pokud selžou tři pokusy na sestavení vlády. Možná by tím vyvrátili názory, podle kterých byla tehdejší ústava přizpůsobena prvnímu českému prezidentovi Václavu Havlovi, který z pozice vyznavače nepolitické politiky usiloval o omezení vlivu politických stran …

Jako celoživotní optimistka ještě stále žiji v představě, že lidé chodí k volbám proto, aby si vybrali politickou reprezentaci, která bude, přes rozdílné názory řídit zemi k jejich prospěchu. O to více mne udivuje úsilí (stále ještě) předsedy TOP 09 pana Miroslava Kalouska o zablokování první schůze poslanecké sněmovny. Je právem pana Kalouska považovat 29,64 % voličů hnutí ANO za pomatence a zkrachovalce. Na druhou stranu si ho z pozice celoživotního ekonoma dovoluji upozornit na to, že jím plánované zablokování sněmovny rovnající se například neschválení rozpočtu, ovlivní negativně i životy jeho 5,31 % voličů. Ostatně, jsem přesvědčena o tom, že totéž ví i bývalý ministr financí …

Místo konstruktivní opozice vsadil pan Kalousek na konfrontaci a destrukci. Za svůj vzor pojal nejspíše do ČSSD se vracejícího Jiřího Paroubka, který na strategii spočívající v zablokování poslanecké sněmovny vsadil po volbách 2006. Tehdy se jednalo o, svým způsobem, účinnou taktiku, která přiměla tehdejšího předsedu KDU-ČSL Miroslava Kalouska předstoupit po boku Jiřího Paroubka před novináře a oznámit dohodu o sestavení menšinové (!!!) vlády, proti které dnes pan Kalousek tak brojí. Ta se tehdy opírala o sílu 87 poslanců, tolerovanou 26 poslanci z řad komunistů. Naštěstí se proti panu Kalouskovi vzbouřila členská základna jeho tehdejší strany. V této souvislosti bych ovšem ráda připomněla, že v roce 2006 disponoval Jiří Paroubek „obstrukční“ silou 74 mandátů, což je přece jen mnohem více, než je dnešní počet poslanců TOP 09 …

Před nedávnem jsem poskytla rozhovor, ve kterém se podivuji nad tím, že se Piráti v pražském zastupitelstvu vrací do minulosti. Přesto takto učiním i já. Po předčasných volbách v roce 1998 umožnily hlasy voličů vznik dvou na české poměry stabilních koalic mezi ODS, KDU-ČSL a Unie Svobody, případně vítězné ČSSD, KDU-ČSL a Unie Svobody. Místo politického pragmatismu převládl osobní antagonismus. Pánové Lux s Rumlem nesnášeli Václava Klause, Ruml dštil oheň a síru na Miloše Zemana. Výsledkem byla tzv. Opoziční smlouva, po jejíž recyklaci, v jakékoli podobě rozhodně netoužím. Zdravý rozum a schopnost vypořádat se s povolební, realitou. To je to, oč tu dnes běží, nebo by alespoň běžet mělo…