Budeme válčit se Slovenskem?

Z vyjádření některých politiků může nezúčastněný pozorovat nabýt dojmu, že diplomatické vztahy se Slovenskem jsou na bodu mrazu. Z médií to vypadá, že válka začíná a u Hodonína bude tanková bitva.

Samozřejmě je to nesmysl. Společné vládní konzultace čili zasedání kabinetů obou zemí jsou ve skutečnosti jenom a pouze marketingový tah, který vznikl kdysi dávno jako zase jenom marketingové zhmotnění „mimořádně úzkých a přátelských vztahů“ mezi oběma státy. Je to taková náplast na rozdělení federace. Ale skutečný význam z hlediska ovlivnění kroků jedné i druhé země je nulový.

Naštěstí. Protože rozdělení je rozdělení a jakkoliv je samozřejmě skvělé, že proběhlo přátelsky a v klidu, tak předchozí společný stát nedává ani Čechům ani Slovákům jakékoliv právo mluvit těm druhým do jejich věcí. Přátelé jistě, ale ono to vždycky platí odsud potud.

Je úplně jedno, jaké důvody kdo uvádí k rozhodnutí odstoupit dočasně od mezivládních konzultací, protože samotné ty pravidelné konzultace jsou reziduum minulosti a popravdě – zbytečné náklady na dopravu a catering. Jistě, tu a tam proběhne i jinde společné zasedání kabinetů dvou zemí, obvykle sousedních. A to je v pořádku, jako výjimečná událost a potřeba zdůraznit váhu okamžiku, dohody nebo konkrétního období to má hlavu i patu. Nicméně česko-slovenská potřeba permanentního vzájemného ujišťování o speciálnosti této vzájemnosti připomíná více placebo než co jiného.

Někdo by mohl říct, že diplomatická roztržka, kterou sledujeme, hrozí skutečným zhoršením vzájemných vztahů. Pak je ale potřeba se ptát, co jsou přesně ty vztahy? Když odmyslíme emoce a sentiment, tak nejde o nic jiného než volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Ale to jsou parametry, které máme nastavené v celé Evropské unii a zvláště v Schengenském prostoru. V tomto směru nejsou naše vztahy se Slovenskem nijak speciální, protože jsou stejné, jako s Polskem, Rakouskem, Německem nebo Kyprem. Tak to je, to je fakt a všechno ostatní je v hlavách, nikoliv v diplomatických dokumentech nebo mezinárodních smlouvách.

Kdo má sousední národ v srdci, ten ho tam má bez ohledu na to, zda se premiéři zemí právě líbají nebo si nemohou přijít na jméno. Naštěstí, protože to je jediný rozumný občanský přístup – představa, že na povel politika „ti vedle jsou zlí“ se zvednou davy a začnou totéž skandovat, je spíše děsivá než co jiného. A tak špatně na tom jistě nejsme ani v Česku a snad ani na Slovensku. Jakkoliv si přiznejme, že vyjádření některých národoveckých a nacionalistických politiků směrem k Praze jsou, řekněme to diplomaticky, příkrá a nepomáhají skutečně ničemu kromě jejich volebních preferencí.

Vraťme se ale k oné „roztržce“. Kvůli tomu, že tady kdysi byla federace, nemá smysl každé poukázání na to, že se nám některá sousedova slova nelíbí, interpretovat jako hlubokou existencionální krizi. Kdo na tento špek skáče a pláče na zhroucením něčeho „speciálního“, dělá skutečným vztahům mezi národy medvědí službu.

A jako ekonomce mi to prostě nedá. Co se těch speciálních vztahů mezi národy týká, tak jistě bychom našli statisticky mimořádné počty česko-slovenských manželství, mimořádné počty slovenských studentů na českých vysokých školách i slovenských občanů žijících v České republice. Stalo se v těchto lidských věcech něco? Nikdo se nerozvádí (nad plán), studenti nemizí a exodus západ - východ jsem nezaznamenala. Také z hlediska obchodu je Slovensko i nadále druhý nikoliv první největší importér českého zboží (samozřejmě po Německu, které z ČR dováží více než 4x více). A co se našeho dovozu týká, tak tam se Slovensko nevejde na stupně vítězů, kde pevně trůní Německo, Čína a Polsko. I z toho Polska dovážíme dvojnásobek toho, co ze Slovenska.

Kdybych to měla uzavřít: Speciálnost česko-slovenských vztahů skutečně a ani trochu nestojí na pofidérní tradici společných kabinetních sedánků. Je založena na tom, že oba národy jsou prorostlé a propojené. Ale kvůli tomu kolem sebe nebudeme chodit po špičkách a neříkat si věci na rovinu. Na to však zcela bohatě stačí běžné bilaterální vztahy, Visegrádská skupina a unijní půda. Na to se nemusí potkávat celé kabinety, aby si opakovaly, že teď zrovna si v některých věcech zrovna moc nerozumí.