Proč občas nerozumím Bruselu

Před časem jsem se dostala ke studii, ve které 29 % Čechů označilo Evropskou unii, jako dobrou věc, přičemž o volby do Evropského parlamentu v roce 2019 projevilo zájem jen 23 % respondentů.

Pouze 18 % dotázaných respondentů vnímá kladně Evropský parlament. A nevalných 56 % účastníků studie z řad našich krajanů se vyjádřilo ve smyslu, že mají z členství Česka v EU prospěch.

Čím to? Možná funguje teorie, podle které jsou lidé paradoxně nejméně spokojení v časech, kdy se jim daří nadmíru dobře. Přesně z těchto časů se totiž, alespoň z ekonomického hlediska, právě těšíme. A nemá cenu zastírat, že naše členství v Evropské unii má na aktuální mimořádně dobré kondici našeho hospodářství významný podíl.

Možná našim euroskeptikům vadí snaha vylíčit Evropskou unii jako homogenní celek garantující naši světlou budoucnost. Přitom je EU hodně zeširoka rozkročená. Na jedné straně je konzervativní, možná až nacionalistické Maďarsko a Polsko, poté spíše středové Česko, Německo, Rakousko, Slovensko. Nechybí nám ani radikálně levicové Řecko. Navíc každá z účastnických zemí preferuje před všeobecným evropským blahem vlastní bezpečnostní i ekonomické zájmy. Stačí se podívat na rusko-německý Nord Stream 2. Polsko a Slovensko hovoří v souvislosti s plynovodem o miliardových ztrátách a ohrožení východních států EU. Dánsko chce pro jistotu plynovod ve svých vodách blokovat. Naopak Česko s Rakouskem nemají s Nord Streamem 2, vzhledem ke kapacitám svých rafinérií, žádný velký problém. Německo, jinak hnací motor EU, se těší z toho, že mu spolupráce s ekonomicky sankcionovaným Ruskem zajistí zdvojnásobení současné přepravní cesty pod Baltským mořem a názory unijních spojenců jsou Berlínu, v tomto případě, lidově řečeno ukradené.

Stejně tak chápu hlasy, podle kterých by i přes politické a ekonomické zájmy jednotlivých členských zemí EU měly existovat jasné a nepřekročitelné hodnoty. Proto by například na půdě Evropského parlamentu neměla z pozice hosta vystupovat palestinská teroristka Lejla Chálidová tak, jako se tomu stalo loni v listopadu. Ikona teroristů, kterou „proslavily“ především únosy letadel, dorazila na půdu Europarlamentu na pozvání španělských komunistů, irská europoslankyně Martina Andersonová poslala prostřednictvím sociální sítě Twitter do světa společné selfie. Alespoň, že, jak jsem se dozvěděla prostřednictvím českého europoslance Tomáše Zdechovského, Evropský parlament z peněz daňových poplatníků vystoupení usvědčené teroristky nefinancoval. O to více kvituji konání pana Zdechovského, který vznesl proti účasti a vystoupení Lajly Chálidové oficiální protest. Tento nejspíše přiměl předsedu Evropského parlamentu pana Antonia Tajaniho k reakci ve smyslu, že teroristé by neměli být zváni na půdu Evropského parlamentu, a pokud se by se tak náhodou přeci jen stalo, měl by jim být odepřen přístup. Mám radost. Mimochodem, zajímala jsem se o reakci nejvýše postaveného českého europoslance, místopředsedy Evropského parlamentu, Pavla Teličky. Dne 3. listopadu, kdy vystoupení teroristky komentoval pro ČT, konstatoval pan Telička na svém facebookovém profilu, že v Sillicon Valley je odlišné prostředí…

Chápu, že vzhledem k více než 510 miliónům obyvatel Evropské unie, nelze vyhovět všem. Nicméně po přečtení zprávy informující o tom, že se předseda Evropské komise Jean Claude Juncker chystá zahájit 4. května v Trevíru výstavu na počest výročí 200 let od narození Karla Marxe, jsem, velmi diplomatiky řečeno, hodně rozpačitá. Pevně věřím, že nejsem součástí politicko-ekonomického uskupení, jehož podstatná část obyvatel by se snad ztotožňovala s Marxovými idejemi, které rozvinul do obludné dokonalosti ruský bolševik Uljanov. Myslím, že si dokonce nechal říkat Lenin. Karel Marx, celoživotně podporovaný továrnickým synkem Engelsem, je navíc autorem Komunistického manifestu, ve kterém se praví: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“ Už jsem to zažila a zažít nechci.

Možná se pletu a pan Juncker využije svého proslovu a odhalení čínské sochy Karla Marxe k tomu, aby nám připomenul, že se jeho životním dílem Kapitál zaštiťovali snad všichni komunističtí diktátoři. Pak třeba dodá, že Marxovo „učení“ je o desítkách miliónů lidských obětí a likvidaci ekonomiky tak, jak ji chápeme dnes. Možná to zní naivně, ale jsem celoživotní optimistka, která občas euroskeptiky chápe.