Přebytkový rozpočet: Není všechno zlato, co se třpytí

Jak bylo napsáno v médiích, Praha bude (snad) i v příštím roce hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Často slýcháme, že stát hospodaří s deficitem, jaká je to hrůza.

A vzpomeňme si na bujaré oslavy veřejnosti nad loňským přebytkem státního rozpočtu ve výši 62 miliard a úsměvné diskuse o jeho využití, rovnající se porcování medvěda toho času vesele běhajícího po lese. Myslím, že je na místě zamyšlení, jak je to s přebytky ve skutečnosti.

Na úvod něco málo o Praze. O ekonomické kondici hlavního města vypovídá nejlépe hodnocení prestižních ratingových agentur Standard and Poor´s (A+) a Moody´s (A1) se stabilním výhledem (lepší rating bychom v Praze mohli mít, ale bohužel nemůžeme být lepší než Česká republika jakožto nadřazený celek). Zároveň je nutno zdůraznit, že největší podíl na tomto potěšujícím faktu má mimořádně dobrý výběr daní. Pražané si tak „mohou“ za svůj relativní blahobyt (nikdy není tak dobře, aby nemohlo být lépe) sami.

Zatímco Praha v posledních několika letech hospodařila, hospodaří a doufejme, že bude hospodařit, s vyrovnaným rozpočtem, v souvislosti s celkovou aktuální ekonomickou pozicí České republiky se jeví jako legitimní úvahy, zda by nebylo na místě začít konečně hospodařit s přebytkovým rozpočtem?

Na první pohled mimořádně lákavá představa, z hlediska ekonoma a správce veřejného rozpočtu bych to označila za hrubou chybu. Státní (nebo jakýkoliv jiný veřejný) rozpočet by měl alokovat všechny dostupné zdroje s cílem rozvíjet infrastrukturu a poskytovat pokud možno co nejlepší služby občanům. Nesmíme totiž zapomínat, že podstatnou součástí příjmové stránky každého rozpočtu tvoří daně, cla a poplatky. Takový plátce daní, cel a poplatků je pak spokojený občan, který má podstatně větší radost z opravené cesty, školky či nové stanice metra, než z peněz ležících na účtech. Jeho spokojenost je důležitější, než skvělá čísla, případně nějaká cena pro ekonoma roku.

Pokud by tedy nastala hypotetická situace, že se budeme bavit o schválení přebytkového státního rozpočtu, jsem osobně přesvědčena, že by měla být zároveň zahájena diskuse o snížení daňové zátěže. Tu totiž zejména v oblasti osobních nákladů (zdravotní a sociální pojištění, resp. zdanění) považuji za enormní a jsem přesvědčena, že je jedním z klíčových faktorů ovlivňující konkurenceschopnost naší ekonomiky. Zároveň ale nesmíme zapomínat, že každá změna v oblasti daní zvyšuje administrativní nároky pro všechny zúčastněné subjekty, zejména pak pro podnikatele. Proto by mělo k úpravám v oblasti daní dojít teprve v případě, že by se přebytkový rozpočet stal pravidlem, což se mi v tuto chvíli jeví jako hudba hodně vzdálené budoucnosti … 

I přes můj negativní vztah k dlouhodobě přebytkovým rozpočtům však existuje výjimka potvrzující pravidlo. Stačí totiž disponovat dostatečným surovinovým bohatstvím, jako je tomu v případě Norska, které díky příjmům z těžby plynu a ropy řeší stavy až extrémních finančních přebytků. Norská cesta v podobě investičního fondu umně skupujícího nemovitosti po celém světě, přičemž z výnosů tohoto fondu jsou následně mimořádně velkoryse financovány náklady v sociální oblasti, je podle mého názoru inspirující. Stejně tak fondy, kterými Norové financují svůj přístup na trhy EU, čímž si zároveň zachovávají svou politickou a ekonomickou nezávislost.

Potom ale zůstává otázkou, kde vzít ony vhodné nemovitosti a především norské přebohaté zásoby surovin? Možná snad, kdyby se někdy v budoucnu zadařilo tento mechanismus aplikovat v případě tolik předvolebně diskutovaného lithia.

Vraťme se ovšem z možné, leč nepříliš pravděpodobné budoucnosti, do současnosti. Mimořádná ekonomická úspěšnost letošního roku je dána spojením ekonomiky nacházející se na vrcholu cyklu a výraznému zlepšení v oblasti výběru daní. Příjmová stránka veřejných rozpočtů zažívá nebývalý růst. V situaci, kdy nemohl být nikdo na tak pozitivní vývoj připraven, je nezbytné sledovat dva základní cíle. Tím prvním je financování již připravených investičních projektů (ty by však měly být aspoň tak efektivní jako investice soukromé). Tím druhým cílem je vytváření rezerv pro budoucnost a to v podobě snižování zadluženosti veřejných rozpočtů. I v ekonomice totiž platí, že všechno krásné jednou skončí a byla by škoda, aby nás budoucnost zaskočila nepřipravené.