Kdo má za inflaci hlavu na špalku?

Slyšíme teď hodně o tom, jak je skvělé, že inflace klesla na 6.9 procenta meziročně. Samozřejmě je dobře, že už není přes 18 procent. Nicméně omlouvám se, radovat se ze 6,9 procenta nemohu. Radovat se budu, až klesne na procento.

Velmi jednoduše. Roční inflace sedm procent znamená, že se během zhruba deseti let a pár měsíců ceny zvýší na dvojnásobek (ten zbytek mezi 70 a 100 zařídí cena peněz v čase). Asi každému je jasné, že to nepřichází v normálním světě do úvahy. Jakákoliv země s takto trvale vysokou inflací nutně musí skončit v těžkých problémech. Neustálý růst cen dříve nebo později vyčerpá potenciál ekonomiky, podváže podnikavost. Ještě předtím donutí obyvatele, aby kvůli úsporám opouštěli vlastní měnu a převáděli vše, co jenom jde, na stabilnější měny cizí nebo na aktiva odolávající znehodnocování domácích peněz. Čím více se to bude dít, tím více budou centrální banka a vláda omezovat směnitelnost vlastní měny. Nakonec bude nutné zavřít hospodářství před cizími vlivy úplně.

Inflace prostě znamená nestabilitu ekonomickou, a nakonec i politickou.

Ovšem inflace se snadno vypouští ven, daleko hůře se pak zavírá zpátky do klece. My jsme ji vypustili už někdy v roce 2021 vlivem kovidových výdajů. Růst cen velmi úzce souvisí s množstvím peněz v ekonomice. Schodky 2019, 2020, 2021 a tak dále, to všechno jsou krásně suché větve přiložené do inflačního požáru. Od té doby oheň přiživila krize s energiemi a další vlivy. Výsledkem byla vlna růstu cenové hladiny, jakou jsme tady neměli od reformního období po destrukci socialistického hospodářského systému.

Nicméně to všechno se už stalo. Je to minulost a nemá tak úplně cenu hádat se, kdo za co mohl více. Podstatnější je, co s tím nyní a co bude v dalších měsících a letech. Fakt je, že nyní inflace postupně ztrácí na síle, nejhorší šok je pryč a situace se uklidňuje. Mluvit bychom ale stále hlasitěji měli o tom, kde chceme, aby byla inflace na konci roku 2024? A kdo to má zařídit? Kdo to má na odpovědnosti?

S tou odpovědností je to ústavně jasné. Za inflaci a za měnu zodpovídá Česká národní banka, tedy Bankovní rada ČNB a v principu jako hlavní šéf guvernér ČNB. To tedy znamená Aleš Michl jako číslo jedna. Samozřejmě jsou zde schodky rozpočtů čili vládní utrácení, které do inflace také zasahuje. Ale na stole je plán zlepšování státní finanční bilance a celkem pochvalné ohlasy z trhu a ratingových agentur ukazují, že ten plán vzali partneři vážně a české vládní bondy jsou poprvé po řadě let zase brány jako seriózní zboží.

Takže inflace je skutečně úkol národní banky.

Jak víme, členové bankovní rady ani guvernér se nikomu nemusí zodpovídat ze svých rozhodnutí. Já to ani náhodou nezpochybňuji, považuji to za správné a je to podmínka nezávislosti. Navíc měnová politika je poněkud složitá záležitost a určitě to není téma pro referendum. Jakkoliv by se jistě na sociálních sítích ihned objevilo obrovské množství kovaných specialistů na věc a absolventů kurzů „Centrálním bankéřem snadno a rychle“ pořádaných Vysokou školou života. Nicméně: Reposazbu nelze nastavovat podle aktuální nálady Facebooku nebo Instagramu.

Takže nemám na mysli, že by společnost měla Bankovní radě říct: Od příštího měnového zasedání bude reposazba 5,5 procenta a pro posílení růstu se sníží povinné minimální rezervy ze dvou na 1,5 procenta. Společnost by ale měla dát bankovní radě najevo, zda se cítí jako inflační jestřáb nebo holubice a kolik je ochotna obětovat pro výsledek.

Jak známo, cílení národní banky je pásmo kolem dvou procent inflace ročně. A ČNB ujišťuje, že na konci příštího roku se dostane inflace do středu tohoto pásma. Popravdě to není úplně ambiciózní a za toto se titul guvernér roku udělovat určitě nebude. Cíl zhruba dvě procenta „v prosinci 2024“ se totiž v podstatě splní sám. Za předpokladu, že vláda splní slib alespoň relativně restriktivní fiskální politiky, tak je při takto měkkém nastavení úspěch prakticky zaručen prostou matematikou.

Nechtěla by ale česká společnost po prožitém inflačním šoku poněkud tvrdší politiku a možná i rychlejší dezinflaci? Nechtěla by se poučit z toho, že dlouhodobě nejvíce prosperity mají země, které jsou v boji s inflací podstatně ambicióznější? Neměli bychom konečně prolomit ono „tabu dvou procent“? Jistě, je to cílení inflace, které sdílí skutečně hodně národních bank vyspělých států. Ale na okraj: Moc se o tom nemluví, jenže pravda je, že vlastně nikdo pořádně neví, proč zrovna dvě procenta a jak se toto zlaté tele měnové politiky narodilo.

Česká společnost se k tomu nevyjadřuje. Spokojuje se s tím, že inflace je odpovědnost ČNB? Tady se nabízí podloudná otázka: Proč tedy někdy máme Babišovu drahotu a jindy Fialovu drahotu? Proč nemáme Michlovu drahotu? Ale to vezmi čert. Větší problém je, že se na to společnosti nikdo neptá. Ekonomové ani politici nekladou jednoduchý dotaz: je to tak správně? Přitom ona dvě procenta cílení byla brána jako hotová věc v době, kdy byla pomalu deflace, je brána jako hotová věc v době, kdy jsme zažili skutečný inflační šok, který připravil občany během dvou let o čtvrtinu reálné kupní síly jejich úspor. A když k tomu připočteme ještě poslední měsíce předchozí vlády, tak dokonce o třetinu. Takže dvě procenta jsou správně za slunce i za mrazu?

Nemám ten pocit. Už jenom proto, kolik národních bank a měn se s inflační vlnou vyrovnalo podstatně lépe než my.