Daňová reforma v USA aneb jak velikou Ameriku udrží prezident Trump?

Zcela ve stínu uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele zůstává podle všeho, nejspíše jediný, leč o to větší úspěch prvního roku vládnutí Donalda Trumpa.

První adventní sobotu totiž schválil Senát USA největší daňovou reformu od dob Ronalda Reagana.

Přitom podle ekonomů má velký daňový skok Donalda Trumpa připravit v následujících deseti letech americkou státní kasu o zhruba 1,5 biliónů dolarů. Až doposud totiž činila daň z příjmu právnických osob v USA 35 %, tedy jednoznačně nejvíce ze všech zemí OCED.  Realita je sice taková, že v důsledku nejrůznějších výjimek a úlev, představovala efektivní sazba 22 %. Pokud pak podepíše americký prezident před Vánocemi soubor daňových změn, klesnou daně právnických osob přinejmenším o 2 procentní body. USA se tak na vzdálenost jednoho procentního bodu přiblíží například Anglii, nebo České republice (ano máme sazbu DPPO 19 %). Na první pohled asi nic moc, na straně druhé konglomeráty jako Apple, IBM či Google budou mít důvod k úvaze, že ono na tom Donaldovi, který brání přílivu mozků z Indie či Pákistánu do jejich firem, možná něco (málo) bude…

V rámci vstřebávání informací ohledně Trumpovy daňové reformy, jsem si z pozice zastánkyně stability podnikatelského prostředí položila otázku, zdali aktuální vládce Bílého domu postavil daňovou reformu na ekonomicko-logickém předpokladu, či na instinktu v posledních letech přece jen úspěšného podnikatele?

Zdá se, že americký prezident, který za sebou historicky má šest bankrotů, dělá všechno proto, abychom viděli, jak to vypadá, když bankrotuje stát. Venezuela asi není dostatečně odstrašující příklad. Zdá se totiž, že Trumpova ekonomická politika nepočítá, s rozpočtově příliš rozumným hospodařením a je postavena na kombinaci silných, až siláckých prohlášeních a víře v přízeň osudu.  Donald Trump neuvažuje přirozený vývoj ekonomických cyklů. V jeho kalkulacích zcela absentuje tolik obávaná „Černá labuť“, například v podobě byť omezeného válečného konfliktu, což je vzhledem k jeho způsobu komunikace pozoruhodné.

Na straně druhé, stěží se dá rozporovat názor, že snížení daní představuje pozitivní krok, a to zejména ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Můžeme totiž očekávat, že dojde k dynamickému růstu investic firem, což se jistě projeví v oblasti inovací. Stejně tak je ovšem nutno vypořádat se s bezprostředním efektem v podobě výpadku finančních zdrojů. Vzhledem k tomu, že si nedovedu dost dobře představit, kterak Donald Trump kompenzuje tento výpadek přenesením daňové povinnosti na jinou položku, zbývají jen dvě možnosti – další zadlužení či snižování výdajů. Načasování reformy přitom nemohlo být „příhodnější“.  Pouhých pár dnů po jejím přijetí byly obě komory Kongresu nuceny schválit na následující dva týdny provizorní financování federálních úřadů a institucí. Nejedná se ovšem o Trumpovu specialitu. Hrozbu platební neschopnosti totiž řeší nejsilnější ekonomika světa opakovaně. Docela by mě zajímalo, jak by na hrozbu ohrožení výplat, navíc v prosinci, reagovaly naše odbory, úřednicí, lékaři, učitelé, soudci…

Podle veřejně dostupných zdrojů kalkuluje Donald Trump se svými poradci s tím, že biliónový daňový výpadek postupem času kompenzuje odbourání nebo alespoň výrazné omezení odečitatelných položek a zejména rychlejší hospodářský růst. Z politického hlediska se to jeví jako velmi zajímavé. Zatímco se totiž prezidentské volby, do kterých se chystá Trump vstoupit se sloganem Udržme Ameriku velikou, konají až v roce 2020, volby do Sněmovny reprezentantů a části Senátu jsou na pořadu již na podzim příštího roku. Prezident tak může čekat na plody vlastní daňové reformy o dva roky déle. Navíc prezidentská volba 2016 v praxi ukázala, že si Trump dokáže poradit i bez republikánských špiček. Zároveň se mi ovšem nechce věřit, že by republikánští zákonodárci, páchali v zájmu prezidenta, který není zase až tak moc „jejich“, protlačením daňové reformy politické harakiri.

Jako logická se v souvislosti s daňovou reformou Donalda Trumpa jeví otázka, jak by asi podobný pokus dopadl v Česku? Dost dobře si dovedu představit jednu sazbu DPH. Je ovšem otázkou, do jaké míry a zdali vůbec lidé o snížení daní stojí? Podle nedávné zprávy OSN jsou totiž vysoké daně receptem na štěstí. Nevím. Lidé v daňových „peklech“ žijí v představě, že si za své daně kupují přízeň státu, ten za ně vše zařídí, a nejspíše pak pracují mnohem radostněji. Zcela jistě ale vím, že peníze jsou krásná věc, ale štěstí si za ně člověk nekoupí!