Čínský přízrak padlých developerů a bankovního socialismu

Když je nad lesem kouř, dost pravděpodobně tam hoří. Nemusíme ty plameny hned vidět, abychom usoudili, že by se hodili hasiči. Pokud jsou v bankrotové situaci dva z největších čínských developerů, tak to znamená potíže.

Velké potíže. Tak velké, že to je možná na nějakou dobu i soumrak čínských hospodářských ambicí.

Společnost Country Garden zdá se není schopna platit své závazky vůči držitelům obligací. Schylovalo se k tomu delší dobu, ale od včerejška je to v podstatě daná věc. Aktuálně ohrožené závazky společnosti jsou zhruba 17 miliard dolarů, což je asi 400 miliard korun. Tedy na čínské poměry samozřejmě nejde o žádnou nekonečnou sumu, ale také to ani v pekingských počtech není zdaleka za pověstnou desetinnou čárkou bezvýznamnosti. Jenže celkové úvěry a dluhopisy firmy představují 150 miliard dolarů, čili zhruba 3,3 bilionu korun. A to je už velké sousto. Co je ale pro čínské ekonomické stratégy a hlavně pro celý svět ještě daleko důležitým signálem, to je fakt, že Country Garden je jen další díl skládačky.

A s každým novým kouskem je jasné, že obrázek na té skládačce není hezký.

Samozřejmě daleko známější příběh je China Evergrande Group. Ta pobývá poslední dva a vlastně už tři roky v klinické smrti, kdy náznaky pohybu zajišťují státní injekce a záchranné balíčky. Reálně je ještě nedávno největší čínský developer od srpna v bankrotu. Vedení společnosti sice doufá v restrukturalizaci a obnovení činnosti, ale posuzováno s rozumem v hrsti: Na to by bylo potřeba oživení čínského trhu s nemovitostmi. Což skutečně není ani na obzoru.

Evergrande je i finančně větší kalibr. Tam visí ve vzduchu dluh vyšší než 300 miliard dolarů. To znamená asi sedm bilionů korun. Což je s přimhouřením oka jeden celý roční hrubý domácí produkt České republiky. A to je i na čínské poměry pořádná rána.

Dalo by se namítnout: Několik krachů velkých firem, i když to je jednička a dvojka na realitním trhu a realitní oblast stojí za třetinou čínského HDP, neznamená ještě hroucení celé ekonomiky. To je asi pravda. Ale je to ten kouř nad lesem. Což nutně znamená, že někde hoří.

Důvodem mohou být nějaké dočasné nestability, které se třeba i dají vyrovnat vhodnou politikou. V takovém případě bychom se tím příběhem nemuseli moc zaobírat. Nebo je důvodem systémová nerovnováha, nějaký zásadní nesoulad uvnitř celého hospodářského mechanismu. Potom platí, že nynější požár bude sílit a časem ohrozí les jako celek.

Čínští představitelé, celkem logicky, říkají to první. Ale patent na rozum nemají, druhá verze je nesporně možná.

Tak se podívejme, co by mohlo být v tom případě vysvětlením, proč se tři desetiletí úspěšný mechanismus kapitalismu vlády jedné strany začíná drolit.

Měla bych vcelku jednoduché a podle mého i správné vysvětlení. Do stále většího rozporu se dostává ekonomický pohyb na straně jedné a společenská strnulost na straně druhé. My ten problém v jistém opačném gardu a v daleko menším měřítku vlastně známe. Vzpomeňme si na dynamickou ekonomickou transformaci devadesátých let. Všechno podléhalo privatizaci, mnohdy až překotné. A uprostřed toho všeho stála státní výspa bankovního socialismu, skupina bankovních domů, které reálně ovládaly nějakých 95 procent trhu s bankovními službami. Pár let to vcelku dobře fungovalo. Základní zadání (s trochou cynismu řekněme plán) bylo poskytnout kapitál novým privátním aktivitám. Ale skončilo to kolapsem koruny, hospodářskou krizí a politickou nestabilitou. A na české poměry obrovskou „dírou“ rozměru několika stovek miliard korun v bilanci všech hlavních bank, krachem sice v podstatě státní, ale tak podivně zprivatizované IPB a tak dále, a tak dále. Jeden kolega to ve vizionářském textu nazval Konec triumfalismu. Ano, to bylo přesné.

Proč došlo k tomu všemu? Protože některé věci nelze nekonečně dlouho míchat dohromady. Nelze mít zároveň dynamickou tržní ekonomiku a zároveň bankovní socialismus. Nastane nutně obrovská exploze špatných úvěrů, dojde k chybným alokacím kapitálu, začnou se hromadit (a dlouho maskovat) fatální ztráty a tak dále. A čím více těch socializujících trendů v ekonomice je, tím větší problém se v ní vaří.

To je, řekla bych, přesně to, co se děje v čínském specifickém ekonomickém systému. Tomu vládnou čtyři státní banky (podíl vlády je obvykle kolem sedmdesáti procent). Ty jsou zároveň čtyřmi největšími bankami na světě. To zní mocně a impozantně. Jejich aktiva jsou dohromady asi devatenáct bilionů dolarů. To zní ještě mocněji a impozantněji. Pro takovou sílu by nemělo být nic nemožné.

Jenže ten systém je také mimořádně křehký a zranitelný chybami, špatným nasměrování alokace kapitálu. A při vší úctě k čínským plánovačům, jejich zadání pro finanční instituce nemohou být stejně efektivní, jako jsou standardní tržní mechanismy.

Konec konců právě tito plánovači a jejich převodové páky do ekonomiky v podobě státem ovládaných bank nesou v konečném důsledku vinu za to, že podle posledních zjištění je v zemi tolik prázdných bytů (nových, nedávno dokončených i starších), že by v nich mohla pohodlně bydlet další jedna miliarda lidí. To je i na rozměry Číny naprosto absurdní číslo, které ukazuje skutečně extrémní nehospodárnost systému. V běžně fungujícím tržním systému by se už dávno celý mechanismus zastavil a přestal by vyrábět nové a nové úvěry a ztráty. V čínském ale záchranný mechanismus do jisté míry chybí.

Stavebnictví a developerská činnost představují bezmála třicet procent tvorby HDP. Pokud se dostanete do takové závislosti na odvětví, tak ho nelze „zastavit“, musíte dál něco stavět. Nové domy, nové mosty, nové železnice, nové silnice… A to vlastně bez ohledu na fakt, že nejsou potřeba. Ale ono se to staví, když státní banky půjčují… Jenže finance nejsou perpetuum mobile. Nemohou se rodit z ničeho.

Nevím, nechci se sázet, naprosto nevylučuji, že se mýlím.

Ale podle mého Čínu právě dobíhá bankovní socialismus a fakt, že v honbě za rekordními růsty neposlouchali kapitáni ekonomiky trhy, ale svoje vlastní představy. Ostatně bych se mýlila vlastně celkem ráda, protože pokud mám pravdu a Čínu čeká třeba deset let s nohou na brzdě, tak to není jenom problém Pekingu, ale celého světa.

P.S. Abych předběhla v diskusi hlasům „A v Americe bijí černochy…“, tedy poukazování na krachy bank ve Spojených státech. Ano, pravda. Jen ale podotknu, že ty běžné si trhy pořeší samy, ty největší vznikly v podstatě vždycky z toho, že stát vymyslel nějaký ten systém podpory. Typicky bydlení.