Bohu díky, že nejsme Turecko a že máme nezávislou centrální banku!

Když před pár týdny Bankovní rada ČNB prudce zvýšila sazby a zahájila velké protiinflační tažení, řada politiků, ale i analytiků a mediálních ekonomů na ní nenechala nit suchou. Měli by se podívat na to, co dělá inflace v Turecku.

To je totiž skutečně strašné. A ještě horší je, jak na to reaguje turecký stát a centrální banka.

Vraťme se ale o pár desetiletí v čase. Někdy v roce 1990 nebo 1991 se povedl Alexanderu Dubčekovi nechtěný vtípek. Po vystoupení z letadla, když se vracel z meziparlamentní návštěvy, prohlásil se svým širokým úsměvem před novináři: „Byli jsme se v Turecku učit to jejich hospodářství.“ Dneska by to chudák schytal na sociálních sítích nevídaným způsobem, tehdy byla doba tolerantnější a všichni to přešli lehkým pousmáním. Navíc: Tehdy také platilo, že Turecko bylo něco jako „hospodářský zázrak“. Prudký růst ekonomiky i životní úrovně, hospodářství se modernizovalo před očima, reformy probíhaly s neuvěřitelnou pílí, rychlostí a především úspěšně.

Devadesátá léta a stejně tak období do zhruba let 2014 – 2015 byly (samozřejmě s přerušeními danými globálními otřesy) časy skutečně obdivuhodného vzestupu turecké ekonomiky, industrializace, celkového růstu, stabilizace měny. Nepříliš časté hlasy o tom, že to všechno stojí stále více na vratkých základech, byly překrývány voláním „Velké Turecko!“, podivným „pokusem o vojenský puč“, islamizací, postupným ořezáváním ekonomických svobod a celkovým omezením svobod občanských. Mimo jiné byl do dlouhá desetiletí sekulárního školství zaveden zpět náboženský akcent.

Dnes je Turecko v sevření obrovské inflace, která oficiálně dosahuje dvacet procent, ve skutečnosti to bude spíše procent 40, turecká lira je na kolenou, ekonomika slábne a životní úroveň padá. Občanské svobody jsou stále více nahrazovány islámským viděním společnosti. O tom ale psát nechci.

Prezident Erdogan několikrát rozprášil za poslední roky vedení centrální banky, zcela si ji podmanil a při v podstatě extrémním tempu růstu cen a znehodnocování měny nařídil pokračovat v politice nízkých sazeb (jinými slovy pumpovat dál do ekonomiky nové a nové peníze).

Naši zarputilí kritici bankovní rady by se měli kouknout na Turecko, jak to vypadá, když je odbornost nahrazena diletantstvím a když vedení centrální banky převezmou politici. Protože stejně, jako mělo smysl dívat se na Turecko v oněch letech 1990 nebo 1991 a hledat v něm inspiraci pro vlastní reformy, ještě daleko více má smysl se na Turecko dívat nyní. Jenže jako na příklad stavu, kdy absurdní neznalost a ideologie či rovnou náboženství převezmou otěže řízení věcí ekonomických. Na okraj: Jeden z argumentů, který prezident Erdogan používá proti logickému a naprosto nutnému růstu sazeb jako důležité páky boje proti inflaci, je tvrzení, že vysoké sazby jsou lichva a islám zakazuje úročení peněz. Z toho pak jeho tým vyvozuje závěr, že znehodnocování měny je naopak zaviněno vysokými sazbami.

Nemohu si pomoci, ale připomíná mi to jednu ze slavných cimrmanovských přednášek:

"Nebyl to Strindberg, kdo experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne? Někdo to totiž vyzkoušet musel. Někdo musel slepou uličku lidského poznání ohledat a ohlásit světu: Tudy ne, přátelé!"

Halas kolem rozhodnutí naší Bankovní rady už trochu utichnul a alespoň na této frontě už je veřejná diskuse trochu klidnější a racionálnější. Takže přichází čas spíše poděkovat centrálním bankéřům za jejich krok. A uspořádání naší Ústavy a celému institucionálnímu systému, že máme na vládě a politicích nezávislou centrální banku. Ne jako v Turecku.