Zákonitosti vývoje. Druhá světová válka a kdo za ni může?

V minulém blogu jsem předložil svůj výklad vzestupu A. Hitlera z pohledu souvislostí vztahujících se k německému státu. Protože člověk nežije v rámci jednoho státu tak, jako by byl uzavřen v ulitě, je nutné při zkoumání příčin vzniku Druhé světové války zkoumat i mezinárodními aspekty.

V úvodu tohoto blogu je tak možné položit si otázku. Co je horší? Loupit majetek nebo vraždit lidi?

Mezinárodní aspekty Hitlerova působení.

Hitlerovy cíle se nezaměřovaly jen na území Německa. On chtěl jít na Východ do Sovětského svazu proto, aby tam zajistil nový životní prostor pro rozrůstající se Německý národ.

Pro zkoumání této stránky vzestupu a pádu A. Hitlera je, podle mne, nutné vyjít i z následujících faktů.

Sovětský svaz byla země, která při řízení vycházela z teorie o možnosti neexistence soukromého vlastnictví. Sama tato teorie, pokud by se ukázala pravdivou, znamenala obrovské nebezpečí pro všechny ostatní soukromé vlastníky tehdejší doby.

Hitler. To byl člověk, který zastával názor, že pro zajištění životních podmínek pro Německý národ je jedinou správnou cestou získávání nových území. Nová území chtěl získat právě v Sovětském svazu.

Hitler začal svoje názory hlásat již v době, kdy bylo stále jasnější, že mladé sovětské Rusko se všem protiútokům ubrání.

Z toho lze odvodit, že počátky Hitlerova vzestupu sice spadají do vnitřních záležitostí Německa, ale fakt, že se Hitler nijak netajil tím, že chce jít na Východ, mohl mít za následek, že vítězné mocnosti z První světové války ponechávaly záměrně stranou zcela zjevné kroky směřující k militarizaci Německa.

Tak například.

Hitler dosáhl na nejvyšší post ve státě v roce 1933. V roce 1934 byl, pokud mne paměť neklame, na návštěvě ve Vatikánu a na její závěr mu měl papež popřát hodně úspěchů v boji proti komunismu. Papež je příliš vysoký hodnostář na to, aby nevěděl, že komunismus byl podle Hitlera nástrojem Židů k dosažení světovlády. Main Kampf byl v té době na světě již 10 let. Nabízí se tedy otázka. Proti komu měl, na základě přání papeže, Hitler bojovat? Proti komunistům nebo proti Židům?

V roce 1935 byly přijaty Norimberské rasistické zákony a začalo konečné řešení židovské otázky. Jen pro doplnění. Po válce pomáhal prominentům nacistického režimu (i Aichmanovi) uniknout do zahraničí tzv. „hnědý biskup“, tedy vysoký církevní hodnostář. Právo 24. 1. 2007, str. 16.

Chybou však bylo, že Hitler ve své knize zcela jasně uvedl nejen to, že chce jít na Východ, ale i to, že to není možné učinit aniž by si před tím nezajistil záda – jinak neobsadil Francii a nepokusil se dobýt i Anglii.

Lze konstatovat, že mocní tehdejšího světa velice úzce viděli jen snahu Hitlera jít na Východ a zcela přehlíželi jeho jasná tvrzení o tom, že nejprve půjde na Západ.

Tak ve snaze usnadnit Hitlerovi střed s Rudou armádou připravili provokaci mající za cíl oslabit její bojeschopnost. Jde o známou akci proti tehdy nejschopnějšímu generálovi Rudé armády – generálu Tuchačevskému. Tato provokace vznikla ve Francii a pro zvýšení důvěryhodnosti šla přes Prahu ke Stalinovi a jejím obsahem bylo obvinění zmíněného generála z toho, že chce uzavřít mír s Hitlerem a svrhnout Stalina.

Výsledkem provokace byla čistka v Rudé armádě provedená krátce před jeho napadením Německem. V jejím důsledku byl značně oslaben velitelský sbor a tím i bojeschopnost celé armády.

Dalším krokem, který měl Hitlerovi usnadnit napadení Sovětského svazu, bylo, z pohledu výše zmíněných výchozích faktů, „donucení Československa“ vzdát se pohraničních opevnění.

Podle mne je možné diskutovat o tom, zda šlo opravdu o akt donucení nebo jen o předem domluvené „alibi“.

Co mám na mysli? Povstání v Sudetech bylo potlačeno vzornou mobilizací naší armády. Armáda tak ukázala, jaký je její bojový duch a ten budil vážné obavy z toho, že by napadení Československa mohlo být neúspěšné nebo jen s neúměrně vysokými ztrátami. Proto je možné povstání v Sudetech označit za průzkum bojem, který prokázal, že by vojenská akce narazila na velmi silný odpor.

Nelze tedy vyloučit, že Mnichov byl potom jenom něčím, co mělo poskytnout Benešovi alibi pro předem domluvené postoupení Československa Hitlerovi.

Hrozná myšlenka. Jak jsem k ní dospěl?

Za prvé. Přes Prahu a tedy dr. Beneše šla z důvodu zvýšení důvěryhodnosti provokace proti generálu Tuchačevskému.

Za druhé. V době Mnichova a tedy po obsazení Rakouska Německem, začínalo Německo na jihu u Bratislavy, pokračovalo západním směrem kolem celé jižní, západní a severní hranice Čech a Moravy až někam k Ostravě. Čechy tedy, kromě Moravy sousedili jen s Německem a Morava pak kromě Slovenska, které se přidalo k Hitlerovi, sousedila s Německem a jen nepatrnou částí s Polskem. Lze tedy konstatovat, že v době Mnichova byly Čechy a Morava sevřeny v německých kleštích. V takové situaci je ve válce obvyklou taktikou dokončit obklíčení včleněného území. Nic tedy nebránilo v tom, aby Německo zaútočilo v oblasti Moravské brány a do Čech postupovalo z Moravy, tedy přes neopevněné území.

Za třetí. Sovětský svaz. To byla společnost, která byla v té době zatím ještě úspěšně řízena podle teorie o možnosti obejít se bez soukromého vlastnictví. Tato země se nacházela ve východní části Evropy.

Německo. To byla společnost, která byla řízena podle představ o možnosti dalšího rozvoje jen za cenu získání nového území v Rusku – Sovětském svazu. Tato země se nacházela v západní části Evropy.

Mezi nimi, přesně uprostřed, v nárazníkovém pásmu, se nacházely dva státy, přes které musela německá armáda projít, měla-li získat možnost napadnout Sovětský svaz.

Proč tedy oslabovat tuto armádu, když cílem vládců v západní Evropě (řečeno dnešní terminologií – demokratů) bylo zlikvidovat nebezpečí hrozící z tehdejšího Sovětského svazu?

Nebylo z jejich pohledu snadnější vydat tato území pokud možno bez boje? A dr. Beneš byl také demokrat a hájil tedy hodnoty západní kultury.

Za čtvrté. Představil jsem si následující modelovou situaci. Jsem člověk, který slíbil svým přátelům, že se bude starat o jejich záležitosti včetně zajištění jejich bezpečnosti a ochrany životů. Pak přijde člověk, který mne donutí, abych tento slib porušil a vydal svoje přátele na milost a nemilost vrahovi. Hitler se již v té době nijak netajil svým programem vyvražďování (genocidou) méně cenných ras, mezi něž řadil kromě Židů i Slovany a příslušníky všech „barevných“ ras. Tedy naprostou většinu všech obyvatel Čech, Moravy a Slezska.

Položil jsem si otázku. Požádal bych v takovém případě o svoji osobní ochranu takového člověka? Odpověď zní ne. Pokud by mne opravdu donutil, abych jednal v rozporu se svým slibem a svědomím, pak bych u něj o osobní ochranu nikdy nepožádal. To bych udělal jedině v tom případě, že by to donucení bylo jen předem domluvenou zástěrkou pro to, abych mohl porušit svůj slib daný přátelům.

A dr. Beneš po té, co byl západními mocnostmi „donucen“ vydat obyvatele Čech, Moravy a Slezska na milost či nemilost Hitlerovi, v jedné z nich požádal o ochranu svojí osoby.

Nechce se mi proto věřit, že byl opravdu donucen.

Zda páté. Polsko. Mělo spojenecké smlouvy se západními mocnostmi a přesto od nich po napadení Německem žádnou pomoc nedostalo. Proč? Zřejmě proto, že prvořadým zájmem jeho spojenců bylo umožnit Německu napadnout Sovětský svaz. A Polsko, jako stát, realizaci tohoto cíle stálo v cestě. Při tom se mi nechce věřit, že by nikdo z Polských spojenců nevěděl, kolik je v Polsku Židů, a že by nikdo netušil, že i Poláci jsou Slované. Kromě toho. V době napadení Polska již celý svět věděl, jak se Hitler k Židům skutečně chová.

Je to strašné. Ale výše uvedené souvislosti tomuto výkladu nasvědčují.

Je to o to strašnější, že z uvedeného výkladu vyplývá, že vládci západních mocností, o nichž tvrdíme, že to byli demokraté, upřednostnili ochranu vlastního majetku před životy miliónů Židů, Slovanů a příslušníků dalších národů.

Že tomuto výkladu odporují ostatní fakta jako např. napadení zemí nacházejících se na západ od Německa? Správně. Je nepochopitelné, že představitelé Francie činili kroky, které měly usnadnit cestu Hitlera na Východ a při tom nebrali v potaz jeho zcela jasné tvrzení, že Francie je odpudivým příkladem míšení ras, a že ji bude muset napadnout. I Hitler sám se podivoval tomu, že ostatní nevidí, že uzavření smlouvy s Ruskem má z jeho strany za cíl poskytnout mu jistotu, že ho Sovětský svaz nenapadne v době, kdy on bude válčit s Francií a Anglií.

Výše uvedené je jen výklad člověka, který se nijak detailně historií nezabývá. Ale přesto. Pokud by to byla pravda, pak by to bylo opravdu strašné.

Na druhou stranu. Kolik lidských životů bylo v minulosti zmařeno jen proto, že někdo měl hodně a chtěl mít ještě víc nebo proto, že se obával o svůj majetek?

Z tohoto pohledu není Druhá světová válka v lidských dějinách nic nového. To je naprosto běžná praxe, kterou člověk uplatňuje od okamžiku, kdy začal toužit po tom, aby měl více, než mají ostatní.

Z tohoto pohledu se pak zdá být strašná jen intenzita vraždění. Na druhou stranu. Ta však jen opět odpovídá dosaženému stupni poznání lidských možností při vraždění jiných lidí. V minulosti se vždy, když šlo o prosazování svých sobeckých cílů, využívaly ty, v dané době, nejdokonalejší a nejúčinnější metody k vraždění lidí.

Ale to je již o něčem jiném. To je o přiznání si skutečných příčin zla páchaného od jisté doby v lidské společnosti.

A přiznání si těchto faktů je pak, podle mne, základním krokem ke skutečnému vypořádání se s minulostí. Nemůžeme se úspěšně vypořádat s minulostí do té doby, dokud si nepřiznáme, že jsme také jenom lidé. Ale o tom až příště. Tentokrát již v běžném termínu – tedy 24. 5. 2010.

Závěrem snad jen to. Nejsem schopen posoudit, zda můj výše uvedený výklad příčin a cílů Druhé světové války je správný.

Domnívám se však, že v žádném případě nelze vyvrátit tato dvě konstatování.

Když se chtěl Lenin chopit moci, museli se jeho stoupenci chopit zbraní. Když se chtěl udržet u moci, museli jeho stoupenci čelit přímé intervenci mocných tehdejšího světa z celkem 14 států, hospodářské blokádě a dalším represím. A to měl v programu loupení majetku.

Když se chtěl Hitler chopit moci, stačilo mu využít ústavních a tedy demokratických metod. Když se chtěl u moci udržet, nemuseli jeho stoupenci čelit žádné zahraniční intervenci. Naopak. Hitler se těšil otevřené podpoře mocných tehdejšího světa. A to měl v programu vraždění lidí – lze tvrdit, že přímo genocidu celých národů a národností.

Co je tedy horší – loupit majetek mocných nebo vraždit nevinné lidi?

Chcete-li najít správnou odpověď na tuto otázku, pak je nutné si uvědomit, že reakce mocných tehdejšího světa byla ovlivněna jen znalostmi z let 1917 - 1940 (Rusko) nebo znalostmi z let 1919 – 1940 (Německo). K hledání odpovědi na výše položenou otázku nemůžeme využít vědomostí z r. 2010, protože v r. 1917 nevěděli mocní tehdejšího světa nic o Stalinovi a způsobu jeho vlády a při jednotlivých rozhodnutích ve vztahu k Hitlerovi nevěděli nic o Druhé světové válce, jejím výsledku a jejích skutečných hrůzách.

Mocní tehdejšího světa o jednotlivých krocích rozhodovali jen na základě informací, které měli z, do té doby existující, minulosti. Budoucnost neznali.

Dále se domnívám, že třídní boj není totéž co program vyvražďování národů a národností.

Úplně na závěr. Z tohoto pohledu. Z pohledu teorie nadřazenosti určité rasy a nutnosti zabránit znehodnocování nadřazené rasy míšením s rasami méně hodnotnými, je jednání Jana Bati o vystěhování našich národů, v případě vítězství německých vojsk, do Patagonie hrdinským a ne zrádcovským činem. Zdá se, že Jan Baťa jako, v té době jediný, chápal skutečnou hrozbu vyplývající z uvedené teorie pro naše národy.