Zákonitosti vývoje aneb bohatí a chudí - konflikt nebo spolupráce?

V této řadě se věnuji lidem a jejich společenství. V minulém blogu jsem položil otázku, zda je správné snažit se řešit schodek státního rozpočtu pouze úsporami ve výdajích – konkrétně v sociálních dávkách.

Na základě reakcí na tento blog jsem si naplno uvědomil jednu věc. Ve svých úvahách jsem dospěl k určitým závěrům, které se snažím prezentovat, protože je považuji za správné. Jejich chybou však je, že je prezentuji ze svého pohledu a poněkud zapomínám na to, že lidská společnost žije v jiné realitě.

Proto tento blog začnu poněkud jinak. Začnu tak, že se pokusím vysvětlit svůj pohled na člověka a jeho společnost.

Současná doba je, jak nám ukázaly i nedávné volby, řízena podle pravidla známého již z otrokářského Říma – pravidla – „Divide et impera“. Nejsem latiník a proto mi odpusťte, je-li to napsáno špatně. Česky řečeno. Jde o, ve starém Říme používané, pravidlo – „Rozděl a panuj“.

V listopadových dnech roku 1989 byla jednou z ústředních písní událostí té doby píseň – Motlitba pro Martu. V ní jsou obsažena slova „Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou.“

Na jedné straně touha skoncovat s režimem, který stavěl lidi proti sobě jen proto, aby se udržel u moci a na druhé straně realita, která svým stupněm závisti, zášti a sváru daleko předčí to, proti čemu jsme tehdy otevřeně vystoupili. Vždyť jen volební kampaň. To nebylo nic jiného, než vyvolávání nenávisti k těm nebo oněm lidem, přičemž důvod byl jediný. Dostat se k moci.

V čem se tedy současný režim liší od toho předchozího? Snad jen v tom, že u moci jsou ti, kteří v minulém režimu tuto možnost neměli.

Pokud jde o šíření zloby a nenávisti, v tom, alespoň podle mne, současná doba několikanásobně předčí dobu předchozí.

Před Listopadem šlo o zlobu a nenávist šířenou ve jménu vedoucího postavení dělnické třídy. Dnes jde o zlobu a nenávist ve jménu vítězství v „demokratických“ volbách. Že to není doprovázeno politickou perzekucí? Je otázka jak dlouho. Kromě toho. I dnes jsou pronásledováni lidé jen proto, že mají pro společnost „nebezpečné“ politické názory.

Srovnávání však není tématem tohoto blogu. Jde jen o zvýraznění významu toho, co chci napsat dále.

Život na této planetě je starý stovky miliónů let. Již v jeho samých počátcích dospěl do stadia, kdy určité živočišné druhy přišly na to, že život v kolektivu je pro ně výhodnější, protože jim umožňuje vzájemnou spoluprací vytvářet lepší podmínky pro přežití. To platí v naprosté většině přírody do dnes.

Stejné důvody pak vedly ke stejnému chování i ten živočišný druh, který se přetvořil v člověka.

I člověk tedy od samého začátku svojí existence na této planetě utváří kolektiv jedinců proto, že vzájemnou spoluprací dosahuje lepšího uspokojování svých potřeb než by tomu bylo, kdyby žil osamocen.

K tomuto poznatku dospěl již Aristoteles. On tvrdil, že člověk je tvor společenský a potřebuje společnost pro zajištění svého bytí (Aristoteles, Praha, Politika, Jan Laichtner, 1939, str. 19). J. J. Rousseau pak šel dále a tvrdil, že „Člověk je tvor společenský a bez společnosti není schopen uspokojovat svoje potřeby na takové úrovni, na jaké je uspokojuje tím, že žije ve společenství s jinými členy svého druhu.“ (Rousseau J. J., O společenské smlouvě, Praha 1949, str. 40 an.)

Je jen shodnou okolností, že v případě člověka došlo k tomu, že se jeho společnost – jeho jednotliví členové – jistým, a jen u člověka existujícím, způsobem rozdělili na dvě základní a nikde jinde v přírodě neexistující skupiny. Na bohaté a mocné a na chudé a bezmocné. Tedy na ty, kteří mají majetek s jehož pomocí se jim podařilo uchopit moc v rámci daného společenství a na ty, kteří majetek nemají a proto nemohou ve společnosti vládnout.

Toto rozdělení však nic nemění na výše uvedeném, tedy na tom, že bez spolupráce v rámci daného kolektivu by žádný jeho člen nedosáhl takové úrovně uspokojování svých osobních potřeb, jaké dosahuje právě proto, že je členem daného kolektivu.

To je pravda, kterou by si měli uvědomit všichni do jednoho. Pravda, která říká, že základem dosažené úrovně uspokojování potřeb každého jedince daného kolektivu lidí je jejich vzájemná spolupráce. Opakuji. Vzájemná spolupráce a nikoliv boj.

Proč to zdůrazňuji? Protože realitou současné společnosti je boj obou dvou skupin navzájem.

Jaký paradox. Na jedné straně je uspokojování potřeb každého člena daného kolektivu podmíněno spoluprací všech se všemi a na druhé straně jsou dvě skupiny, které mezi sebou bojují.

Proč?

Podle mne je to v tom, o čem jsem psal minule. Existuje skupina lidí, která se díky svému postavení nepotřebuje starat o to, aby si vytvářela podmínky pro přežití, protože ty má zajištěny jaksi automaticky.

Tato skupina se tedy nemusí starat o to, aby žila. To má díky svému postavení v rámci daného kolektivu zajištěno jaksi samozřejmě a bez starostí. Proto se stará o to, aby měla.

V rámci živé přírody existuje potřeba být (žít). V rámci specifických vlastností člověka a lze tvrdit, že i bez předchozího úmyslu, vznikla touha mít. Proto nemám dojem, že by bylo nutné a vhodné tuto touhu jako takovou označovat za něco, co do lidské společnosti nepatří. Lze souhlasit i s tím, že touha mít má do jisté míry zásluhu na tom, že člověk je dnes tam, kde je.

Na druhou stranu. Nelze však zapomenout na to, že touha mít je nerozlučně spjata s kooperací (se spolupráci a s ní spojenou dělbou práce) v rámci určitého kolektivu lidí. Jen kooperace v rámci daného kolektivu lidí a s ní spojená dělba práce umožnila jednotlivým lidem soustředit se jen na jednu úzkou činnost potřebnou k řádnému fungování daného kolektivu lidí jako celku a při jejím zajišťování dosáhnout tak mimořádných výsledků, že jedinci mohou pro sebe získávat výrazně více, než ti ostatní. A proto nelze souhlasit s tím, že touhu mít je možné uspokojovat sobecky, tedy bez ohledu na potřebu ostatních členů daného kolektivu lidí žít.

Nelze však ani souhlasit s tím, že ti, kteří mají více, se o daný stav zasloužili výhradně sami nebo díky svým předkům.

Jak je uvedeno výše. Člověk vytvořil společnost a žije v ní jen proto, že mu spolupráce s ostatními členy daného kolektivu vytváří podmínky pro uspokojování jeho potřeb na lepší úrovni, než jaké by byl schopen docílit, kdyby si veškeré svoje potřeby zajišťoval sám.

Jinak řečeno. Bohatí se mohou soustředit na ty činnosti, které jim umožňují získat více, než většina ostatních členů daného kolektivu proto a jen proto, že jim řada těch „ostatních“ členů daného kolektivu svojí činností zajišťuje uspokojování všech ostatních potřeb.

Bez snahy urážet, to do mých úvah nepatří, a tedy jen s cílem zvýraznit význam, lze konstatovat, že bez součinnosti řady „ostatních“ lidí by si ti, bohatí nedokázali ani utřít ……, protože i toaletní papír, který k tomu účelu používají musí vyrobit velká skupina těch „ostaních“. A tak je to s uspokojováním všech ostatních potřeb bohatých. To je jedna stránka věci.

Druhou pak představují objektivně a tedy na vůli a snaze bohatých nezávisle existující osobní dispozice. Schopnost pracovat 12 a více hodin, IQ, přírodní podmínky v nichž žijí atd. nejsou jejich výlučnou zásluhou. To jsou faktory, o které se nijak nezasloužili.

Co myslíte. Jak by dopadl např. špičkový manažer, kdyby byl nucen žít v podmínkách afrického Sahelu, nebo třeba jen v Afghánistánu se vším co život na tamních územích přináší? Domnívám se, že můžeme konstatovat, že by byl rád, že vůbec žije. O nějakých velkých výdělcích by se mu jen mohlo zdát.

Na druhou stranu. Ani ti „ostatní“ nemohou přehlížet fakt, že i špičková manažerská místa jsou jen jednou z činností, kterou potřebuje celý kolektiv lidí žijící na daném území k tomu, aby mohl uspokojovat všechny potřeby, jejichž uspokojování život v kolektivu nabízí. Jinak řečeno i ti „ostatní“ potřebují někoho, kdo bude činnost oněch špičkových manažerských profesí zajišťovat.

Z uvedeného tedy vyplývá, že současnou realitou lidské společnosti je existence bohatých a chudých.

Jak vyplývá z historie. Veškeré snahy o odstranění bohatých a mocných lidí až do dnešní doby vždy skončily tak, že pokus byl dříve nebo později zlikvidován.

To nemluvím jen o komunismu. Mluvím o Mojžíšovi a jeho poselství, které přinesl svému lidu pod horou Sinaj po té, co nejprve vyvedl lid Izraele z egyptského otroctví. Obsahem tohoto poselství je návrh na sociálně spravedlivější řízení lidské společnosti, než jaké bylo praktikováno v Egyptě.

Mluvím o Ježíši Kristovi, který přišel se svým učením o možnosti odstranit majetkové rozdíly po té, co ve starém Římě vyvrcholily spory mezi bohatými navzájem doprovázené nesnesitelnými životními podmínkami pro chudé.

Mluvím o Mistru Janu Husovi, který rovněž svým učením reagoval na to, že bohatí a mocní, mimochodem ti, kteří se hlásili k Ježíši Kristovi, vytvořili pro chudé a bezmocné nesnesitelné životní podmínky.

Mluvím však i o Marxovi, který svoji teorii sociálně spravedlivěji řízené společnosti vytvořil na základě poznatků o životních podmínkách chudých a bezmocných v době nástupu kapitalismu.

A mluvím dokonce i o A. Hitlerovi, který svoji teorii o možnosti lepšího života pro německý národ vytvořil po té, co vítězné mocnosti První světové války stanovily pro Německo takové podmínky, které vedly k velké bídě a utrpení německého národa.

Všechny tyto soubory názorů mají společné to, že vznikaly jako přímá reakce na nesnesitelné životní podmínky, které vytvořily bohatí a mocní chudým a bezmocným. Mají však společné i to, že dříve nebo později byly zneužity k obohacování se.

Domnívám se, s ohledem na to, co jsem uvedl v předchozích blozích, že je na čase, aby se z toho lidé poučili. Nejde o nic mimořádného. Jde o poučení z vlastních dějin, tedy z jediného možného zdroje, ze kterého je možné čerpat informace a poučení ve vztahu k lidské společnosti a jejímu řízení.

To poučení zní. Všude tam, kde bohatí a mocní vytvořili pro chudé a bezmocné nepřijatelné životní podmínky, vždy se našel někdo, kdo si byl schopen daný stav uvědomit. Někdo, kdo byl schopen vypracovat teorii o sociálně spravedlivějším způsobu řízení lidské společnosti. A někdo, kdo byl schopen se v zájmu realizace takové myšlenky postavit do čela chudých a bezmocných a vést je v jejich snaze o lepší zítřky.

Poučení je o to závažnější, že v dnešní době již existují zbraně, které jsou schopny zničit život na Zemi. To v minulosti nebylo.

Z uvedeného vyplývá odpověď na otázku položenou v úvodu. Bohatí a chudí musí spolupracovat. Jsou přeci členy stejného kolektivu lidí. Spolupráce však vyžaduje respektování faktu, že všichni lidé jsou lidé a všichni tedy mají základní lidské právo – právo na život nebo z tohoto pohledu, právo na přijatelné životní podmínky.