Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.

To je text toho, čemu by chtěli naši zákonodárci říkat zákon. Je sice pravda, že od revoluce se v naší Sbírce zákonů, tedy oficiální tiskovině obsahující zákony, objevilo několik podobných textů. Jde ale o zákony?

Odpověď na tuto otázku leží v definici pojmu „zákon“. Ať hledáme, jak chceme, vždy skončíme u toho, že zákon je pravidlo společenského chování. Lépe by snad bylo říci, že zákon je to, co nějakým způsobem upravuje život v naší společnosti.

Budeme-li si pod termínem „zákon“ představovat výsledek určitého lidského jednání, pak musíme říci, že zákon je pravidlo, jehož pomocí člověk – jeho tvůrce – říká ostatním lidem, jak se mají chovat, aby jejich chování bylo v souladu s celospolečenskými zájmy.

Z toho pak vyplývá i odpověď na otázku položenou v úvodu. Pokud termín zákon představuje pravidlo, které lidem říká, jak se mají chovat, pak musíme i ve výše zmíněném hledat text, který nám říká, jak se máme chovat.

Takový text tam však nenajdeme.

Z toho jednoznačně vyplývá, že o zákon nejde.

A o co tedy jde, když uvedený text je výsledkem hlasování ve sněmovně, je označen za zákon a bude zveřejněn ve Sbírce zákonů?

Odpovím otázkou. Kde je psáno, že vše, na čem se poslanci ve sněmovně většinově shodnou a co nechají zveřejnit ve Sbírce zákonů, je zákonem?

Nikde. A protože zákon je pouze to, co nějakým způsobem zasahuje do života společnosti, pak text, který ve své podstatě přestavuje ocenění někoho, zákonem není a nemůže být.

K tomuto konstatování mne vede i jedno ze základních právních pravidel. Pravidlo, které říká, že lidské jednání se posuzuje podle toho, čeho chtěl jednající svým jednáním skutečně docílit a nikoliv podle toho, jak svoje jednání nazval. Pro právníky – právní úkon se posuzuje podle obsahu a nikoliv podle formy.

V tomto případě byla skutečným cílem jednání většiny lidí ve sněmovně snaha nějakým způsobem ocenit pana Havla.

I z tohoto pohledu nemůže jít o zákon, ale pouze o jistou, byť až po Sametové revoluci, zavedenou formu ocenění.

Nelze pochybovat o tom, že si p. Havel ocenění zaslouží. Na to, aby mohl dělat to, co dělal před revolucí a aby se postavil do jejího čela, určitě potřeboval hodně odvahy a osobní statečnosti.

On svým vystupováním před revolucí ohrožoval tehdejší mocné v jejich postavení. Do revoluce šel bez jakýchkoliv zkušeností z řízení tak velkého kolektivu lidí, jaký přestavuje náš stát – tehdy ještě se Slovenskem.

To opravdu chtělo hodně odvahy. Takže si ocenění jistě zaslouží. A pokud je formou ocenění zásluh člověka i zveřejnění ocenění ve Sbírce zákonů, pak nic proti tomu.

Na tomto mém názoru nemůže nic změnit ani snaha poukázat na, řekněme, „nečestnost“ jednání p. Havla v dobách před revolucí v podobě citace z jeho jednoho projevu, v níž autor vystoupení citoval tato slova p. Havla: „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda. Ničeho se nebojte.“

Podle mne nejde ani tak o důkaz nečestnosti v jednání p. Havla, jako spíše důkaz o naivitě jeho představ. O naivitě, kterou trpěl nejen on, ale i ostatní lidé, kteří se před revolucí snažili změnit tehdejší režim.

Důkazem je i Listina základních práv a svobod, která byla přijata v roce 1991. Konkrétně obsah jejího uvozovacího zákona.

V něm je větička, která ukládala povinnost odstranit do konce roku 1991 z právního řádu vše, co odporovalo základním lidským právům a to pod sankcí neplatnosti těch ustanovení zákonů, která budou se základními lidskými právy po tomto datu v rozporu.

Není snad lepšího důkazu o skutečném smýšlení těch, kteří proti komunismu bojovali a kteří byli po revoluci zvoleni za naše zákonodárce.

Dovedete si představit společnost, v níž by si všichni lidé byli skutečně rovni ve své důstojnosti a právech? Taková společnost dnes. To je čistá utopie. Možná někdy v budoucnu, ale dnes, když hlavním, o co člověk usiluje, je „Zlaté tele“?! A pokud takovou svoji představu vtělili naši tehdejší zákonodárci do ústavního zákona, pak není potřeba žádného dalšího komentáře.

Takže. V případě uvedeného citátu nešlo ze strany p. Havla o lhaní, ale o naivitu. To ovšem nic nemění na faktu, že se výraznou měrou zasloužil o konec jedné epochy našich dějin.

Epochy, která nebyla nahodilou a ničím nezapříčiněnou záležitostí několika málo jedinců.

Svůj podíl na této epoše našich dějin má i jiný člověk. I on byl oceněn formou zveřejnění ve Sbírce zákonů.

Mám na mysli dr, Beneše. Jde o velmi významnou osobnost meziválečného období a i období po válce – do roku 1948.

Otázka však je, jaký význam v životě našeho národa skutečně sehrál?

Zatím se mluví jen o jeho podílu na budování první republiky, na boji proti nacismu a na znovuobnovení republiky po válce.

Mne však, vedle těchto všeobecně deklarovaných zásluh zaujalo něco jiného.

Jde o to, že se dr. Beneš neangažoval jen ve prospěch našeho národa.

On se, alespoň podle mne, velmi výrazně angažoval v jeho neprospěch.

Nejsem historik a nemám přístup k podrobnostem. Proto moje úvaha vychází z několika, všeobecnou cestou dostupných, informací.

Jednak jde o to, že se Praha (a proto předpokládám minimálně s vědomím dr. Beneše) angažovala v provokaci, kterou v druhé polovině třicátých let minulého století vymysleli západní mocnosti. Šlo o nařčení tehdy nejschopnějšího generála Rudé armády gen. Tuchačevského ze snahy sesadit Stalina.

Stalin na tuto dezinformaci skočil a výsledkem byla rozsáhlá čistka na velitelských postech Rudé armády.

Z toho vyplývá, že uvedená provokace byla zaměřena na oslabení Rudé armády v době, kdy bylo nepochybné, že Hitler napadne Sovětský svaz. Tento cíl byl zcela jednoznačně a nezpochybnitelně uveden v jeho základním programovém dokumentu.

To by, samo o sobě, nebylo nic proti tomuto národu, kdyby. Kdyby náš sát neležel mezi Německem a Sovětským svazem, tedy na území, přes které musela německá armáda projít, když měla Sovětský svaz napadnout.

Lze tedy konstatovat, že se dr. Beneš přímo angažoval v rozpoutání války se Sovětským svazem a Druhé světové války vůbec.

Nelze se tomu ani moc divit. On byl „demokrat“ – tedy člověk, který prosazoval hodnoty buržoazní společnosti a Sovětský svaz – to byla diktatura proletariátu.

Dalším faktem, ze kterého ve svých úvahách o dr. Benešovi vycházím je podřízení se mnichovskému diktátu.

V době, kdy po přičlenění Rakouska k Německé říši, začínaly naše a Německé hranice na severu skoro u Ostravy, táhly se po celé severní, západní a jižní hranici až k Bratislavě, bylo nutné, aby byl, ve srovnání s Německem, tak maličký stát donucen svými tehdejšími spojenci ke kapitulaci? Nechce se mi věřit, že to bylo jen proto, že Hitler měl strach z našich pohraničních opevnění.

Daleko pravděpodobnější se mi zdá skutečnost, že válka by zcela jistě znamenala zničení našich zbrojařských továren. A ty Hitler potřeboval.

Dalším důvodem, který mne vede k pochybnostem o věrohodnosti donucení ke kapitulaci, je fakt, že se dr. Beneš uchýlil do anglického exilu.

Ani to by nebylo nic mimořádného, protože tohoto exilu využilo více tehdejších politiků, kdyby.

Kdyby Anglie nebyla jednou z mocností, která nás ve své podstatě zradila a „donutila“ nás podvolit se Hitlerovi. To v době, kdy bylo nepochybné, že Slované, Židé a ostatní neárijské národy jsou národy méněcennými, a že budou muset „vyklidit pole“, protože jejich území potřebují Němci pro zajištění vlastní budoucnosti. Jinak řečeno. Všichni, kteří se na Mnichovském diktátu podíleli, věděli, že většina lidí žijících tehdy na území našeho státu jsou Hitlerem určeni dříve, či později, k likvidaci.

Já osobně bych takového zrádce nikdy o pomoc nežádal. Snad jen tehdy, kdyby nešlo o zradu, ale o předem připravený a domluvený krok. Pak bych nežádal ochranu od zrádce, ale od spojence, který mi poskytl alibi k jinak nepopulárnímu kroku.

Pokud by toto měla být pravda, pak by mnichovský diktát byl jen předem připraveným a domluveným „divadélkem“, které mělo dr. Benešovi poskytnout alibi pro postoupení území našeho státu Hitlerovi a otevřít mu cestu k hranicím Sovětského svazu. Co na tom, že na tomto území žili lidé, kteří měli být postupně vyhubeni? Strach o vlastní majetek, který vzbuzoval režim v Sovětském svazu, byl i u dr. Beneše větší, než strach o osud lidí, jejichž zájmy měl hájit.

Opakuji. Nemám přístup k podrobnostem, tak nemohu objektivně posoudit správnost výše naznačeného, ale i ztráta záznamů z deníku dr. Beneše se vztahuje právě k těmto letům. I to o něčem svědčí, protože je mohl zničit jejich autor právě proto, aby nevyšly najevo jeho skutečné cíle a snažení se v uvedených letech.

Je únor. Abych dokončil zásluhy dr. Beneše o náš stát a národ, musím se zmínit i o únoru 1948. V té době dr. Beneš ve své postatě vydal náš stát do rukou Stalinovi, i když věděl, co Stalin dokáže.

Je sice pravda, že v tomto případě zřejmě nemohl jinak, protože musel respektovat ústavu, ale i vzrůst vlivu komunistů u nás byl nepochybně podmíněn tím, že to byla Rudá armáda – tedy armáda dělníků a rolníků, která nejen porazila Hitlera, ale i osvobodila náš stát.

A protože šlo o výsledek války. Války, na jejímž rozpoutání, se jistou měrou zřejmě podílel i dr. Beneš, pak i výsledek únorových událostí v r. 1948 a vše toho, co po nich následovalo včetně 50. Let, je zřejmě do jisté míry výsledkem chování se dr. Beneše v době před válkou.

Z tohoto pohledu je ocenění dr. Beneše poněkud problematické a fakt, že stejného ocenění se dostalo i p. Havlovi, je z pohledu p. Havla minimálně zarážející.