Ústava – cár papíru nebo závazná právní norma?

Mohlo by se zdát, že jde o pokus o špatný vtip nebo o zcela scestnou a nepatřičnou otázku, kterou si klade člověk, který se v základech právní teorie vůbec nevyzná.

Ujišťuji vás však, že nejde ani o špatný vtip a ani o otázku člověka, který se v základech právní teorie nevyzná.

Naopak. Jde o otázku, kterou si klade člověk, který základy práva zná (nebo si to alespoň o sobě myslí) a uvedenou otázku neklade jako vtip.

Nevím, jak je to s ústavami jinde, ale to, co se děje u nás, dokazuje, že Ústava je nepotřebným cárem papíru, jehož obsah nikomu nic neříká.

Stačí si uvědomit vše, co se u nás děje. Uvedu několik příkladů.

Setkal jsem se s případem, že na dluh nepřesahující dva tisíce korun byla navrhována exekuce na majetek v hodnotě několika set tisíc korun. Pro doplnění – návrh zněl na exekuci veškerého movitého majetku. Ne jedné jediné věci, ale celého souboru věcí. Proč? Zřejmě proto, že soudy takovým žalobám vyhovují.

Měl jsem možnost seznámit se s postupem exekutora, který zabavil veškerý majetek, který mu přišel pod ruku a jediné, co mohl postižený učinit, bylo podat žalobu na vyloučení z exekuce věcí, které exekuci nepodléhají.

Zjistil jsem, že soud nižšího stupně respektoval názor soudu vyššího stupně i v případě, že názor soudu vyššího stupně byl v rozporu se zákonem. Důvodem je údajně skutečnost, že kdyby soudce soudu nižšího stupně názor soudu vyššího stupně (i protiprávní) nerespektoval, vystavil by se nebezpečí kárného postihu.

Setkal jsem se s případem, kdy kontrolor autorského svazu zjistil, že na provozovně hraje hudba a autorský svaz předal věc advokátovi s tím, aby vymohl bezdůvodné obohacení, které z toho titulu údajně vzniklo, samozřejmě i se svojí provizí. Když „postižený“ odmítl zaplatit proto, že bezdůvodné obohacení nebylo prokázáno, jediné, co advokát učinil, bylo, že podal návrh na elektronický platební rozkaz a návrh zdůvodnil jen tím, že autorský svaz má právo žádat vydání bezdůvodného obohacení. Soud návrhu vyhověl.

A podobných příkladů bych mohl uvést celou řadu.

Jak je to možné?

Že to právní řád dovoluje, že je to v něm zakotveno?

To zcela jistě pravda není.

Které ustanovení zákona dovoluje na dluh nepřesahující dva tisíce korun nařídit exekuci souboru majetku v hodnotě několika set tisíc korun? To zákon nejen nedovoluje, ale on to přímo zakazuje.

Vždyť exekuce majetku, to není nic více a nic méně, než vyvlastnění věci. Exekuce tedy představuje zásah do vlastnických práv a jejich nedotknutelnost je u nás jedním ze základních lidských práv.

Exekuce je tedy zásahem do základních lidských práv. A i když je nutné souhlasit s tím, že právo na úhradu dluhu nemůže být potlačeno právem na nedotknutelnost soukromého vlastnictví, přesto je nutné poukázat na fakt, že jednou ze základních zásad v právu je přiměřenost výkonu práva. To je ve své podstatě vyjádřeno v ust. čl. 4 odst. 4 Listiny, kde se praví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. A dále, že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Z pohledu tohoto ustanovení Listiny je patrné, že žaloba na exekuci celého souboru movitých věcí v rozsahu zde uvedeném, je v přímém rozporu s uvedeným ustanovením Listiny (s uvedeným základním lidským právem – právem na přiměřenost výkonu práv).

Pokud by se tedy soud řídil, tak jak má, zákonem, pak by výše uvedenou žalobu musel zamítnout, protože ve sporném řízení nesmí přisoudit více nebo něco jiného, než to, co strany žádají. A přisoudit exekuci majetku v navrhovaném rozsahu v uvedeném příkladu je v rozporu se základním lidským právem na přiměřenost výkonu práva.

Obdobně. Exekutor zabaví vše, co mu přijde pod ruku, tedy i to, co zabavit nesmí. I to je nepřiměřeným výkonem práva, protože dochází k porušování zákona, který stanovuje, co exekuci podléhá a co ne. I tento případ je tak přípustným zásahem do nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, protože jsou zabavovány věci v rozporu se zákonem (vyvlastnit lze jen na základě zákona) a navíc jde i o porušení práva na výkon státní moci v souladu se zákonem. I exekuce je výkonem státní moci a tu lze vykonávat jen v souladu se zákonem.

Třetí příklad. Soud nižšího stupně respektoval názor soudu vyššího stupně i v případě, že byl zcela evidentně v rozporu se zákonem.

Pokud u nás platí nezávislost výkonu soudní moci, pak je nutné tuto nezávislost chápat jako nezávislost každého jednotlivého soudce na čemkoliv jiném, kromě zákona.

Tvrzení, že soudce je ze zákona povinen respektovat právní názor soudu vyššího stupně, v tomto případě neobstojí.

Důvodem je jednak skutečnost, že soudce je povinen řídit se právním názorem soudu vyššího stupně. Názor soudu vyššího stupně, který zákon nerespektuje, však právním názorem zcela jistě není. Je názorem protiprávním. A protiprávním názorem se soudce soudu nižšího stupně podle zákona řídit nesmí.

Pokud se přesto řídí z obavy z kárného postihu, pak je to důkazem faktu, že naše soudnictví má k demokracii a jednomu z jejích základních pilířů – nezávislosti soudců – hodně daleko. Takový stav je spíše důkazem, že v rámci našeho soudnictví přežívá starý totalitní systém faktické nadřízenosti a podřízenosti soudů jednotlivých stupňů, v němž příkaz (nikoliv právní názor, ale příkaz) je pro podřízený soud (nikoliv soud nižšího stupně) závazný bez ohledu na to, zda zákonu odpovídá nebo ne.

Pokud jde o případ vydání elektronického platebního rozkazu, pak je nutné upozornit na to, že právní zástupce se neobtěžoval v žalobě poukázat na ustanovení zákona, které ukládá tomu, u koho hrála hudba, mít uzavřenou licenční smlouvu, stejně jako se neobtěžoval dokázat, že bylo jednáno způsobem, z něhož mohlo bezdůvodné obohacení vzniknout a ani to, že k bezdůvodnému obohacení jako takovému skutečně došlo. On jen citoval ustanovení zákona, které přiznává autorskému svazu právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Opět. Soud rozhodl, že určitý majetek (byť v podobě peněz) náleží někomu jinému, než tomu, kdo ho v daném okamžiku vlastnil, i přes to, že žalobce svoje tvrzení nijak nedokázal. Soud tedy rozhodl o vyvlastnění majetku jen na základě tvrzení a tedy v rozporu se zákonem.

Porušil tak hned dvě základní lidská práva.

Vezmeme-li v úvahu, že právo na výkon státní moci v souladu se zákonem je zakotveno přímo v Ústavě (čl. 2 odst. 3) a Listina je na základě čl. 3 Ústavy součástí našeho ústavního pořádku, pak fakt, že státní orgány naprosto běžně jednají výše uvedenými způsoby, dokazuje, že Ústava je jen nepotřebný cár papíru. Něco, čím se naši státní úředníci příliš, ne-li vůbec, nezabývají.

I když v rámci objektivity je nutné přiznat, že mezi státními úředníky jsou lidé, kteří zákon zcela jistě respektují. A není jich málo. K jejich smůle se však mluví vždy jen o těch, kteří zákon nerespektují.

Vyjdeme-li z toho, že Ústava je základní zákon, který svým obsahem zakotvuje demokratické zřízení tohoto státu, pak skutečnost, že se orgány vykonávající státní moc u nás (přesněji lidé vykonávající některou ze složek státní moci) Ústavou ve své činnosti neřídí, dokazuje, že demokracie není to, co by těmto lidem – státním úředníkům – něco říkalo.

Oni se chovají jako a možná i hůře, než za totality. Oni nám, obyčejným lidem dávají zcela nepokrytě najevo svoje pocity nadřazenosti a povýšenosti. Pocity, že oni, jako státní úředníci si mohou a budou dělat, co chtějí a my, obyčejní lidé si to musíme nechat líbit.

Co s tím?

Odpověď je jen jedna jediná. Je na nás, abychom si uvědomili změnu, která se udála v listopadu 1989 a abychom se nebáli prosazovat to, co je, jako důkaz těchto změn, zakotveno v Ústavě a v našem ústavním pořádku.

Česká republika je svrchovaný jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka. Čl. 1, odst. 1.

Lid je zdrojem veškeré moci (čl. 2 odst. 1) a i když ji vykonává prostřednictvím orgánů státní moci zákonodárné, výkonné a soudní (tamtéž), přesto státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Čl. 2 odst. 3.

Při tom zdůrazňuji slova „státní moc slouží“ a slova „všem občanům“.

Z toho vyplývá, že veškeré projevy nadřazenosti státních úředníků ať již projevované při jednání, nebo při výkonu státní moci samé, jsou přímým porušením Ústavy a tedy i demokracie. Sluha se k tomu, komu má sloužit povýšenecky nechová.

Dále z toho vyplývá, že ti lidé, kteří vykonávají státní moc, musí při jejím výkonu sloužit všem (tedy chránit práva a oprávněné zájmy všech) a ne jen těch, kteří chtějí státní moc zneužívat k tomu, aby dosahovali snadných a zákonu a zásadám občanské společnosti odporujících zisků.

Jak toho dosáhnout?

Každé porušení základních lidských práv byť v podobě výkonu státní moci v rozporu se zákonem, je důvodem k tomu, abychom užívali řádných i mimořádných opravných prostředků až k Ústavnímu soudu.

Nebojme se toho. Jinak se k demokracii nikdy nedopracujeme.

Události v listopadu 1989 byly jen začátkem. Jen krokem, který vytvořil předpoklady k tomu, aby totalitní systém byl odstraněn. V té době byl odstraněn jen formálně a jen jedna forma. Ještě je nutné totalitní systém odstranit fakticky – z myšlení a jednání lidí.

Totalitní vláda, to podle mne není totéž, co komunistická vláda. Totalitní vláda je způsob řízení lidské společnosti, jehož cílem je prosazování sobeckých zájmů úzké skupiny lidí a to bez ohledu na to, jak tento způsob řízení lidské společnosti ovlivňuje životní podmínky obyčejných lidí.

Změnit takové myšlení si vyžádá daleko více času a úsilí, než kolik stála Sametová revoluce.

Vždyť totalitní způsob řízení lidské společnosti, to není výmysl komunistů. To je způsob řízení lidské společnosti, který vznikl v době, kdy se rozpadala prvobytně pospolná společnost, tedy v době, kdy vznikaly první centrálně řízené státní útvary.

To představuje tisíce let, po které bylo lidské myšlení ovlivňováno a usměrňováno tak, aby totalitní způsob řízení lidské společnosti považovalo za ten jedině správný.

Nemůžeme proto doufat, že ke změně takto dlouho formovaného myšlení došlo během několika dní v listopadu 1989.

A současné dění v naší společnosti s celou řadou korupčních afér a nově i v rámci jednotlivých politiků vůči sobě navzájem to jen potvrzuje.