Stará kára - naivita nebo přesvědčení?

           Soudce rozhodne podle práva (tj. nedá přednost některému z práv, které není základním před základním právem)." To je citace z  diskusního příspěvku autora, který používá výše uvedenou přezdívku, k mému poslednímu blogu věnovanému právu. Stačí si uvědomit, kolik sporů prohrává náš stát ve Strasbourgu, kolik soudních sporů se táhne více jak deset let atd. a nemusel bych snad dodávat nic víc.

            Tyto skutečnosti však nejsou pro některé lidi zřejmě dostatečně přesvědčivé a dokazující, že v naší justici je něco shnilého.

            Nebudu rozebírat statistiku soudních procesů. Uvedu příklad ze života. A musím vás upozornit na to, že budeme-li tento případ posuzovat podle textu cit.: „Česká republika je svrchovaný jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana." {čl. 1 odst. 1) Ústavy}, pak je nutné si ke čtení vzít antidepresiva a mokrý ručník, protože vedle tohoto příkladu jsou takové filmy jako Psycho, Ptáci, Čelisti nebo Kytice, pouhým slabým čajovým odvarem.

            Takže. Pokud jste připraveni, příběh začíná.

            Žil byl jeden človíček (pan X). Ten se po revoluci nechal zlákat vidinou snadného soukromého podnikání a koupil v rámci malé privatizace a zcela na dluh jednu prodejnu.  Při jejím převzetí se dozvěděl, že údaje, které o ní byly povinně zveřejněny, nebyly až tak pravdivé, jak měly být.

            Tak byl tento človíček od počátku vystaven tvrdé realitě. Vydělat na dluhy, na které prodejna sama vydělat nemohla.

            Tento stav však nebránil tomu, aby se k panu X přidal nejprve pan Y, který byl v té prodejně již před její privatizací vedoucím. Rok po té, co pánové X a Y uzavřeli smlouvu o sdružení, se k nim přidal i pan Z, který byl do té doby více jak rok a půl vedoucím jedné provozovny, kterou pan X mezitím zřídil. Kromě toho, že jako vedoucí znal velmi dobře finanční situaci firmy, panové X a Y pana Z před vstupem do sdružení upozorňovali na to, že finanční situace není příznivá a že se bude i nadále zhoršovat. Pan Z na varování nedbal a do sdružení vstoupil.

            Společně pak hledali způsob, jak na dluhy vydělat. Způsob našli. Protože však spolupracovali jako fyzické osoby, byla činnost, která měla na dluhy vydělat, zřízena na pana Z. Profinancována byla ze sdružení. Všichni členové sdružení se na ní podíleli, ale formálně byla psaná na p. Z.

            Když pan Z zjistil, že se mu bude s touto činností žít dobře a bez nutnosti splácet dluhy, zatímco ve sdružení, by dluhy splácet musel, ze sdružení vystoupil. Ponechal si výdělečnou a nezadluženou činnost a zbývajícím pánům nechal zadluženou a ztrátovou činnost.

            Podepsal prohlášení, že si je vědom toho, že mu smlouva a ani zákon nedovolují za dané situace ze sdružení vystoupit. Podepsal i zápisy z jednání o vypořádání vzájemných pohledávek a v jednom z nich i tento text. Cit.: „Po sečtení všech vzájemně uznaných nároků uvedených v zápise z 12. 2. 1997 a v tomto zápise ve výši .... se všichni zúčastnění dohodli na tom, že závazek p. Z činí ........... Kč. O otázce úhrady vyčísleného závazku pana Z se zúčastnění nedohodli. Na žádost p. Z pánové X a Y souhlasí s tím, že návrh na úhradu vyčísleného závazku předloží pan Z do 17. 3. 1997."

            Po té ze sdružení vystoupil i p. Y a všechny svoje nároky postoupil p. X, jehož jménem byla provozována původní obchodní a zadlužená činnost.

            Pan X nějakou dobu čekal na to, že obdrží vyčíslenou částku. Když se toho nemohl dočkat, podal žalobu.

            Neměl dostatek peněz a proto zvolil možnost, že podá žalobu na nižší částku a později žalobní petit změní na částku vyčíslenou v zápise.

            Žalobu podal počátkem r. 1999.

            Při prvním jednání soudu navrhl advokát pana X místo změny petitu na uznanou částku vypracování znaleckého posudku. Je nutné dodat, že od začátku existoval výše uvedený písemný slib úhrady dluhu určeného co do důvodu a výše a strana žalovaná nenavrhovala nic, čím by tento důkaz vyvrátila.

            Znalecký posudek, i když s určitým zpožděním, vypracován byl. Straně žalované se nelíbil a proto požádala o revizní znalecký posudek.

            Revizní znalecký posudek dostal k vypracování znalec, který se pyšnil několika akademickými tituly a několika státními zkouškami. Po ničím neodůvodněných průtazích vypracoval posudek, v němž hned na začátku tvrdil, že pro otázku ziskovosti nelze použít rozdíl v majetku na začátku a na konci společného podnikání.

            Místo toho použil jako doklad o ziskovosti v jednoduchém účetnictví daňová přiznání společníků. Sečetl daňové základy osob účtujících v jednoduchém účetnictví a vyšlo mu, že sdružení hospodařilo se ziskem. To mu ovšem nijak nebránilo v tom, aby na konci posudku vyčíslil, že žalovaný pan Z má žalobci - panu X něco zaplatit. Jednalo se o částku zhruba ve výši ¼ uznané částky. Pro účtaře podotýkám, že peníze čerpané pro osobní spotřebu společníků byly za uvedenou dobu vykázány zhruba v poloviční výši, než jakou tvořil, podle revizního znalce, dosažený zisk.

            Když znalec nechtěl na připomínky stran reagovat a posudek opravit, přistoupil pan X na změnu žalobního petitu a navrhl, aby se jednalo o částce vyčíslené ve výše uvedeném zápise. Soud změnu žalobního petitu připustil. Nic mu však nebránilo v tom, aby žalobcovi přiznal jen částku vyčíslenou v revizním znaleckém posudku.

            V době vynesení rozsudku zněla žaloba na částku uvedenou v zápise a stranou žalovanou též uznanou. Pro tu znalecký posudek použitelný nebyl. Soud přesto rozhodl podle revizního znaleckého posudku. Rozhodl tak v původní a v době vynesení rozsudku již neexistující kauze.

            Obě strany se odvolaly, ale ani jedna z nich nenamítala neexistenci nebo neplatnost smlouvy o sdružení.

            Přesto odvolací soud začal jednání v této kauze tvrzením, že ke vzniku sdružení nedošlo, protože smlouva o sdružení mezi p. X a Y byla původně sepsána na dobu do 31. 12. 1993 a p. Z měl podle dodatku přistoupit až k 1. 1. 1994. Šlo o tvrzení, které odporovalo předloženým důkazům, protože v nadpisu dodatku, na jehož základě přistoupil pan Z, byla zmínka o jiném dodatku ze dne 31. 12. 1993 (na jeho základě byla původní smlouva o sdružení prodloužena na neurčito) i zákonu, protože podle zákona není pro vznik sdružení podle § 829 OZ nutná písemná forma. A skutečnostmi se odvolací soud nezabýval.

            Advokát žalobce, i přes to, že byl žalobcem na takovou možnost zahájení jednání, upozorněn, nebyl schopen (nebo ochoten?) na takový začátek reagovat a předal slovo svému klientovi, aby se hájil. Žalobce prohlásil, že existují nejméně tři způsoby výkladu zákona, která dokazují, že sdružení existovalo. To bylo zřejmě něco, s čím soud předem nepočítal a proto odebral straně sporu (žalobcovi) slovo.

            Tak soud porušil na začátku jednání hned několik ustanovení zákona.

            Jednak zahájil projednávání neexistence právního vztahu {§ 80 písm. c) OSŘ} a to i přes to, že k tomu neměl příslušný návrh. Projednávání této kauzy začal v jednání, které bylo zahájeno žalobou na dílčí plnění v uznané výši, tedy v jednání spadající do § 80 písm. b) OSŘ. A navíc upřel straně sporu právo vyjádřit se podle svého uvážení ke skutečnosti, která vyšla v průběhu řízení najevo. I odlišný názor soudu je skutečností, která vyšla v průběhu řízení najevo.

            I přes některé další zvláštnosti však soud dospěl k jedinému správnému řešení. Zrušil výrok soudu prvého stupně a věc vrátil zpět na I. stupeň. Rozhodnutí však nezrušil proto, že bylo vydáno v neexistující kauze, ale proto, že je nutné dalšími důkazy doložit skutečnou existenci sdružení.

            Soud prvého stupně se přiklonil k tomu, že výše citovaná část zápisu splňuje požadavky stanovené § 558 OZ a nařídil straně žalované uhradit uznanou částku.

            Strana žalovaná se odvolala a ve svém odvolání navrhovala zrušení výroku soudu I. stupně a vrácení věci zpět s tím, že žalovaná částka nepředstavuje úplné vypořádání hospodaření sdružení. Ničeho jiného se ve svém odvolání nedovolávala. Opět. Pro svoje tvrzení nenavrhla žádný důkaz. To bylo v r. 2009.

            Odvolací soud v tomto případě začal jednání tvrzením soudu, že podle § 118a OSŘ má soud právo posoudit věc odlišně a požádal strany, ať svoje tvrzení doplní. Neuvedl však v čem spočívá jeho jiné posouzení.

            Proběhlo jednání, během něhož soud po prvním vystoupení žalobce (v té době již neměl právního zástupce) přerušil jednání proto, aby se poradil o dalším postupu.

            Jednání proběhlo a soud vynesl rozsudek. Výrok soudu I. stupně se ruší a věc se vrací k novému projednání a to proto, že uznání dluhu je neplatným právním úkonem.

            Písemné vyhotovení rozsudku pak obsahovalo následující fakta.

            Odvolací soud ve zdůvodnění citoval část zdůvodnění výroku soudu I. stupně a i přes to, že i v tomto citátu byla uvedena částka, o kterou se jedná, přesto prohlásil, že z právního úkonu není možné zjistit výši částky a není zjistitelný ani důvod (zápisy jsou nadepsány „Zápis z jednání o finančním vypořádání vzájemných pohledávek...). To pouze prohlásil. Ničím nezdůvodnil. K tomu přidal tvrzení, že právní úkon, aby byl platný, „...nesmí vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob."  To mu umožnilo prohlásit právní úkon jako takový za neplatný pro jeho nesrozumitelnost {§ 37 odst. 1) OZ}.

            Jako druhý důvod, zrušení rozsudku soudu I. stupně uvedl neplatnost smlouvy o sdružení údajně pro nejasnost sjednaného účelu a nařídil projednávat věc z titulu bezdůvodného obohacení.

            Tak odvolací soud do zdůvodnění svého výroku ukryl dvě zcela samostatná rozhodnutí o neexistenci právního vztahu (první neplatnosti uznání dluhu a druhé o neplatnosti smlouvy o sdružení). Obě dvě rozhodnutí spadají pod ust. § 80 písm. c) OSŘ a je pro jejich projednávání nutný návrh (tedy žaloba). Bez ní nemůže soud uvedené případy projednávat, protože nejde o případy, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu.

            Soud tak neměl návrhy, nezahájil řízení, neproběhla jednání, nebyla provedeno dokazování, nedošlo ani k ústnímu vynesení rozsudku a přesto soud v těchto kauzách rozhodl.

            Svoje rozhodnutí navíc ukryl do zdůvodnění svého výroku, jímž vrátil věc k projednání na I. stupeň. To znamená, že proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

            Soud tak svými výroky zcela zásadním způsobem zasáhl do práv pana X a to aniž by pan X měl možnost se proti takovým výrokům odvolat.

            Tím soud porušil i základní princip soudnictví - dvojinstančnost. V druhé instanci poprvé rozhodl ve věci samé, rozhodnutí umístil do zdůvodnění jiného výroku a vyloučil opravný prostředek.

            Vzhledem k době, která uplynula od prvního sepsání smlouvy o sdružení (16 let), resp. uznání dluhu (13 let), navíc znemožnil panu X uplatnit svoje právo dané ust. § 100 OZ - vznést námitky marného uplynutí promlčecí doby vůči právům namítat neplatnost právního úkonu  a neplatnost smlouvy o sdružení.

            Tím, že nařídil projednávat věc jako bezdůvodné obohacení nařídil soudu I. stupně zahájit řízení ve věci, na kterou nebyl podán návrh {jde o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva - § 80 písm. b) OSŘ} i přes to, že tuto věc lze projednávat výhradně na základě návrhu. Odvolací soud není podle OSŘ tím, kdo je oprávněn v tomto případě podávat návrh na zahájení projednávání věci.

            Závěr. Třináct let po odchodu p. Z ze sdružení a jedenáct let po podání žaloby není vyřešen spor, který se opírá o důkaz písemně uznaného dluhu. A soudy - zejména odvolací - jen hledají způsoby, jak nárok pana X smést s povrchu zemského.

            Nebudu se zmiňovat o dalších podrobnostech jako např., že strana žalovaná v řízení nepředložila jediný důkaz a přes to, jí soudy ve třech ze čtyř případů „jdou na ruku" a to aniž by po ní důkazy vyžadovaly.

            K základním lidským právům patří právo na výkon státní moci na základě zákona, v souladu se zákonem a způsobem, který zákon stanoví.

            Stará káro. Jednají soudy v tomto případě v souladu s Tvým tvrzením? Nebo jsou ještě horší? Neupřednostňují svými rozhodnutími svůj nikde nepsaný a zákonu odporující požadavek dostat něco na víc za rozhodnutí ve prospěch pana Z před základním lidským právem pana X na výkon státní moci v souladu se zákonem?

            A závěr? Kauza pokračuje dál. Již po třetí má být projednávána na I. stupni. Za tři měsíce uplyne 11 let od podání žaloby a při rychlosti, s jakou naše soudy pracují lze očekávat, že než projde druhým stupněm, uplyne  nejméně další rok.

            Domnívám se, že kdyby věc vyznívala jednoznačně ve prospěch strany žalované, neexistovaly by v ní čtyři různé a různým způsobem zdůvodněné výroky, které navíc ve třech případech vycházejí z porušení zákona soudem.

            Z pohledu našeho soudnictví nepředstavuje tato kauza nic mimořádného. Spíše naopak. Pak se ale nabízí otázka. Jak je to možné?

            Podle mne je odpověď jednoduchá. Měli bychom přestat na naše soudce koukat jako na, s prominutím, bohy, jejichž práce nesmí být kritizována. Je totiž rozdíl mezi tím, když řeknu: „Soud rozhodl špatně." A „Pane soudce musíte rozhodnout tímto způsobem."

            V prvém případě jde o kritiku a tedy o jeden z předpokladů boje proti nekvalitní práci, korupci a zbytečným nákladům na výkon jednotlivých složek státní moci a v druhém případě jde o pokus o zásah do nezávislosti soudce.

            Je při tom jedno, kdo kritiku vynese. Ani ústavní činitel, pokud prohlásí, že soud pracuje špatně, nezasahuje do nezávislosti soudu. I on jen říká svůj názor.

            Smět kritizovat práci jiných lidí, to je součást svobody projevu. A svoboda projevu je jednou z ručiček na barometru demokracie. Politici i soudci jsou také lidé. A všude tam, kde jeden člověk nesmí jinému člověkovi říci, že pracuje špatně, všude tam končí demokracie a začíná totalita. A to bez ohledu na to, za co se potírání kritiky skrývá. Zda za ochranu církve před kacíři, či ochranu revoluce před kontrarevolucí, nebo za ochranu nezávislosti výkonu soudní moci před neoprávněným zásahy. Žádný soudce, pokud sedí v taláru za soudcovskou lavicí, nemá nad sebou žádného nadřízeného, který by mu mohl nařídit, jak má daný případ rozhodnout. Není proto nikdo, kdo by mohl do nezávislosti výkonu jeho moci zasáhnout. Všemocné stranické sekretariáty byly zrušeny.

            Ale to je již o něčem jiném. To je o postavení soudů (lépe řečeno soudců) ve společnosti lidí, v níž žijí, o jejich svědomí ve vztahu kvality jimi odváděné práce a jejich požadavcích na kvalitu práce jiných, o teorii dělby státní moci a jejím zneužívání k získání neoprávněných výhod, o prosazení diskriminačních ustanovení do našeho právního řádu, která zvýhodňují soudce. Je to však i o celkovém přístupu k výkonu jednotlivých složek státní moci - k práci státních úředníků jako takových atd.

            To se však již do tohoto i tak neúměrně dlouhého blogu nevejde.