Pan Babiš a boj proti korupci.

Tak se nám na naší politické scéně objevil další člověk, který chce bojovat s korupcí. Je otázka. Co ho k tomu vede? Je to nespokojenost se současným stavem u nás, nebo inspirace od VV?

Je známo, že pan John byl jako novinář velkým bojovníkem proti nešvarům panujícím v naší společnosti a do politiky šel snad i s naivní představou, že s tím něco dokáže udělat.

Jak dopadl, to všichni víme.

Ono nejde ani tak o to, že nic nedokázal (na to měl ve volbách příliš slabé výsledky), jako o to, že získal v rámci naší společnosti pro sebe a snad i pro svoje „sponzory“ dosti výhodné postavení.

Je tedy otázkou, zda se pan Babiš neinspiroval a nechce dosáhnout stejného. Stejně tak je ale možné věřit tomu, že on to s nápravou myslí opravdu vážně.

Jak to bude, to uvidíme v budoucnu. Dnes to hodnotit opravdu nelze, protože výsledek není závislý jenom na něm.

Velkou a možno říci že i rozhodující měrou se na tom budeme podílet i my, protože jen my můžeme rozhodnout o tom, zda a v jaké míře se pan Babiš a jeho stoupenci dostanou na místa, z kterých budou moci něco v našem státě ovlivnit.

I když toho p. Babiš, v našem státě, ovlivňuje již dnes velmi mnoho, přesto není schopen významnější měrou bojovat proti tomu, co vyhlašuje za svůj současný cíl – proti korupci.

Při vší úctě k němu. Zajímalo by mne, jak toho chce dosáhnout.

Z jeho odpovědí na dotazy sympatizantů však vyplývá, že má dost naivní a nekonkrétní představy, jak s korupcí bojovat.

A to nemluvím o tom, že se odpovědi na přímou otázku na odpovědnost politiků za jejich rozhodnutí zcela vyhnul.

Na druhou stranu. Existuje i náznak toho, že by to s bojem proti korupci mohl myslet vážně.

Přesto se nemohu ubránit následující úvaze.

Pokud mohu shrnout současný stav.

Pan Babiš vychází z faktu, že řídí, a nutno říci, že dobře, jeden z největších ekonomických celků v rámci tohoto státu. Promiňte. Termín stát se mi v této souvislosti příčí, protože „stát“ je člověkem vymyšlený termín pro něco, co lze jen těžko definovat. Ani právníci se na jeho jednotné definici dosud neshodli. Pro mne spojení „zkorumpovaný stát“ je spojením, které nic konkrétního neříká. Proto raději používám termín „naše společnost“ ve smyslu společnost lidí, kteří žijí na území našeho státu. Důvodem je skutečnost, že společnost lidí je skupina jedinců rodu homo sapiens, z níž každý jedinec má svoji způsobilost k jednání a měl by mít (a to zdůrazňuji – měl by mít) odpovědnost za výsledky svého jednání. V tomto smyslu je pak možné a správné použít místo termínu „zkorumpovaný stát“ termín „zkorumpovaní lidé“. A to je již o něčem zcela jiném.

Takže. Pan Babiš řídí jeden z největších ekonomických celků v rámci naší společnosti.

Má tedy dost zkušeností s jejím řízením. Zkušeností, které by se daly využít i při řízení naší společnosti jako celku.

Jenže.

Co je základem řízení takového ekonomického celku, jaký řídí pan Babiš?

Základem jsou zákony. Zákony, které umožňují nejen dosadit do vrcholných funkcí lidi, kteří na to mají, ale i zákony, které umožňují lidi, kteří selžou z takových funkcí odvolat a patřičně je potrestat, pokud způsobí škodu, nebo se dopustí trestného činu.

To je základem, bez kterého by žádný ekonomický celek nemohl fungovat. Na tom se s panem Babišem, a nejen s ním, zcela jistě shodneme.

Tak je vlastně zbytečné klást si otázku. Jak by dopadl pan Babiš, kdyby mohl ve svých podnicích lidi jen dosazovat do jejich funkcí a nemohl by je žádným způsobem za špatný výkon funkcí postihovat?

A s naším státem je to naprosto stejné. V tomto případě termín „stát“ používám, protože si pod ním představuji určité území, na kterém žijeme a snažíme se řešit záležitosti, které jsou nám všem společné, a které sami, jako jedinci, řešit nemůžeme.

V tomto případě pojem „stát“ představuje určité území s určitými ekonomickými aktivitami. Aktivitami, které je nutné, v zájmu nás všech (tedy lidí žijících na tomto území) řešit a řídit řádně z centra.

Z tohoto pohledu je možné náš stát přirovnat k Agrofertu p. Babiše.

V obou případech jde o jeden ekonomický celek skládající se z řady relativně samostatných podniků. Jde o celek, který, má-li řádně fungovat, musí být řízen z centra a jako základ řízení musí mít stanovena jasná pravidla. Pravidla, která umožní nejen odměňovat ty, kteří řádně pracují, ale i pravidla, která umožní trestat ty, kteří pracují špatně.

V tomto celku jsou politi manažeři, kteří podniky řídí a státní úředníci jsou zaměstnanci, kteří pracují v kancelářích jednotlivých podniků.

Pak je naprosto jasné, že chce-li pan Babiš řídit tento stát jako firmu, pak musí zavést stejná pravidla, která má pro řízení firmy. Pardon. Stejná. Správně - téměř stejná.

Ono „téměř“ je rozdíl mezi Agrofertem, v němž je rozhodující vůlí vůle pana Babiše a naším státem, v němž je rozhodující toto ustanovení ústavy: „Lid je zdrojem veškeré moci;“, z něhož vyplývá, že v tomto případě musí být rozhodující vůle většiny z nás. Většiny lidí, kteří na území tohoto státu žijeme.

I když nelze popřít, že vůle je v obou případech stejná – řádné fungování daného ekonomického celku – přesto rozdíl je.

Rozdíl je v tom, kdo bude rozhodovat o tom, kdo bude naši společnosti řídit a jaká budou pravidla jejího řízení.

O tom, kdo bude řídit naší společnost, již rozhodujeme. Je proto nutné ještě zajistit, aby i pravidla řízení této společnosti odpovídala našemu přání.

Naším přáním je, aby tato společnost byla řízena řádně. A k tomu je nutné vytvořit řádná pravidla. Pravidla, která budou, stejně jako v podnikatelské sféře, hrozit postihem každému, kdo nebude svoji práci vykonávat řádně.

Jaký je však současný stav těchto pravidel?

Např. v čl. 27 Ústavy je zakotveno, že poslance ani senátora nelze stíhat za jeho jednání, které je jinak považováno za celospolečensky nebezpečné (za přestupek nebo trestný čin).

Obdobné ustanovení platí i pro další vrcholné představitele našeho státu – naší společnosti.

Jak by pan Babiš mohl řídit svoje podniky, kdyby obdobné ustanovení zákona platilo i pro vrcholné manažery jeho firem?

Pokud jde o odpovědnost státních úředníků za škody, které způsobí při výkonu svojí práce, pak ze zákona o odpovědnosti státu zcela jasně vyplývá, že státní úředníci za škody, které způsobí, při výkonu svého zaměstnání neodpovídají.

Opět otázka. Jak by se panu Babišovi dařilo řídit jeho podniky, kdyby nemohl náhradu škody po svých zaměstnancích požadovat?

Pokud jde o odpovědnost státních úředníků za přestupky a trestné činy, pak, i když to nikde v žádném zákoně řečeno není, státní úředníci nejsou za takovéto jednání trestáni.

Opět otázka. Jak by se p. Babišovi dařilo řídit jeho podniky, kdyby jeho zaměstnancům trestní postih nehrozil?

Pokud jsem správně zaregistroval, pak pan Babiš ve svých odpovědích na dotazy ze dne 12. 1. 2012 zveřejněných na oficiálních stránkách jeho aktivity:

- Tvrdí, že stát bude řídit jako firmu

- Přímé odpovědi na otázku osobní odpovědnosti politiků se vyhnul

- Jako nástroj boje proti korupci považuje takový plat státních zaměstnanců, že úplatky nebudou chtít.

Zatím co k prvním dvěma faktům jsem se již v podstatě vyjádřil, zbývá ještě vyjádření k tomu třetímu.

Opět použiji příklad p. Babiše. Aniž abych mu cokoliv záviděl. Pokud svého majetku nabyl v souladu se zákony této společnosti a s obecnou představou o etickém podnikání, pak, budiž mu jeho majetek přán.

Jde mi o něco jiného. Jde o to, že má takový majetek, jaký má a stále ho zvětšuje. Proti tomu nic. Otázka však je. Proč to dělá? Co ho k tomu vede? Proč mu nestačilo koupit jen jeden podnik?

Nepředpokládám, že důvodem neustálého rozšiřování jeho firmy je pouhá snaha „řádně řídit“ ty podniky, které jsou řízeny špatně.

Takže důvodem může být a s největší pravděpodobností i je snaha (touha) mít víc a stále víc. Pokud je tato touha uspokojována v souladu s právním řádem a představami o etickém podnikání, pak nic proti tomu.

Problém je však v tom, že uvedenou touhu nemá jen pan Babiš sám. Takovou touhu má i většina ostatních lidí.

Z tohoto pohledu se pak nabízí otázka. Jaký plat státního zaměstnance bude dost vysoký na to, aby státní zaměstnanec přestal toužit po tom mít ještě víc? Tedy, aby nebral úplatky?

Domnívám se, že odpověď je jasná. Taková hranice výše platu neexistuje.

I když se zcela jistě najdou lidé, kterým bude plat státního úředníka stačit a najdou se i lidé, kteří budou státní službu brát i jako poslání a nikoliv jen jako zdroj obživy, přesto nelze věřit tomu, že jich bude tolik, aby obsadili všechna místa potřebná k řádnému fungování našeho státu – společnosti lidí žijících na jeho území.

Podle mne. Z výše uvedeného vyplývá otázka pro p. Babiše. Myslíte to s bojem proti korupci a za řádné fungování ekonomiky tohoto státu opravdu vážně?

Pokud ano, pak se, alespoň podle mne, hlavním bodem programu Vašeho hnutí musí stát boj proti zákonům a praktikám, které korupci a plýtvání s našimi společnými prostředky umožňují.

Vždyť každé rozhodnutí státního úředníka, které je v rozporu se zákonem je možné popsat jako výkon pravomoci v rozporu s jiným právním předpisem – a to je trestný čin, stejně, jako nehospodárné nakládání se státními prostředky, protože státní úředníci státní prostředky jen spravují. Oni je nevlastní. A proto zbytečné vyplacení každé koruny ze státních prostředků nebo nevymáhání způsobené a uhrazené škody po odpovědném pracovníkovi je vlastně nehospodárným nakládáním se svěřeným majetkem. A to je rovněž trestný čin.