Občanský zákoník – norma minulosti nebo norma budoucnosti?

Díl první – právní nauka jako nový pramen práva (zdroj toho, co člověk musí znát). Po dlouhých diskusích a přípravách byl schválen nový občanský zákoník. Dovolte mi, abych mu věnoval několik blogů, v nichž se pokusím vyložit svůj názor na výše položenou otázku. Na otázku, zda nový obč. zákoník je nornou, která konzervuje staré a je tak ve své podstatě v rozporu s potřebami této společnosti, anebo zda jde o normu, která vytváří prostor pro její další rozvoj?

Důvodem k tomuto kroku je poznání, že velké právní úpravy, kterých si vážíme dodnes, vznikaly jako nové právo. Nikoliv jako právo konzervující starý, a dosaženému stupni rozvoje společnosti odporující stav.

A to mluvím o takových případech, jako je právní tvorba z dob klasického římského právního období nebo o rakouském občanském zákoníku z r. 1811, na nějž se ve své podstatě autoři našeho nového občanského zákoníku odvolávají.

Klasické římské právní období je, pokud jde o stav společnosti, obdobím, v němž byl přetvořen právní řád z právního řádu prvobytně pospolné společnosti stavěný na rovnoprávném postavení lidí na právní řád společnosti otrokářské, postavené na nerovnoprávném postavení lidí. V době klasického římského právního období bylo utvářeno ve své podstatě zcela nové právo – právo, které mělo vytvořit podmínky pro život ve zcela nové společnosti – ve společnosti majetkově a právně rozdělených lidí.

V tom je pak jedna z příčin toho, že základy tohoto práva jsou uznávány a platné až do dnešní doby. Důvodem je fakt, že do dnešního dne je lidská společnost stále ještě majetkově rozdělena. Za celých zhruba dva tisíce pět set let se na stavu společnosti (majetkovém rozdělení lidí), která postupně vznikala rozkladem prvobytně pospolné společnosti a definitivně byla potvrzena vyhnáním posledního římského krále, ve své podstat nic nezměnilo. Proto i základy právního řádu, které respektují toto uspořádání společnosti, platí po celou dobu a tedy až do dnes.

Obdobně je tomu u rakouského občanského zákoníku z r. 1811. I ten vznikal jako zcela nová právní norma v době, kdy zanikal feudalismus a nastupoval kapitalismus. Tento občanský zákoník rovněž vznikal na počátku nové doby a vytvářel tak podmínky pro život lidí v období tovární strojové výroby. Proto i jeho platnost a životnost byla tak dlouhá a jeho úroveň tak vysoká.

Právní řád tvořený v době klasického římského právního období se nesnažil těžit z tradic prvobytně pospolné společnosti a cílem rakouského občanského zákoníku rovněž nebylo konzervovat starý, a vývoji společnosti odporující právní stav – právo feudálního společnosti.

Stejně tak se musíme dívat i na náš nový občanský zákoník. Je sice pravda, že i dnes máme, stejně jako v roce 1811, stále ještě společnost založenou na tovární strojové výrobě a na majetkovém rozdělení lidí, ale na rozdíl od r. 1811 došlo přece jen k jedné ne jen velké, ale z hlediska práva přímo obrovské změně. Ke změně, kterou můžeme přirovnat k vyhnání posledního římského krále nebo ke zrušení nevolnictví.

Ta změna je vyjádřena v čl. 1 Ústavy, v němž se praví, že Česká republika je svrchovaný jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Dále pak v čl. 2 Ústavy, podle něhož zdrojem veškeré moci je lid a i když tuto moc vykonává prostřednictvím státních orgánů, přesto státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Tentýž článek pak přiznává každému občanovi právo činit vše, co nemá zákonem zakázáno a právo nebýt nucen činit, co zákon neukládá.

Přidejme k tomu i Listinu základních práv a svobod a zjistíme, že dnešní stav společnosti se od té, z r. 1811 (i té z r. 1937) velmi liší. Liší natolik, že činí fakticky nemožným zdůvodňovat obsah nového občanského zákoníku odkazem na to, že se snaží kopírovat stav z r. 1937, případně 1811.

Naopak. Tato argumentace dokazuje, že nový občanský zákoník není normou budoucnosti, ale je normou konzervující vývojem společnosti překonaný stav.

TO úvodem. A nyní se pokusím poněkud podrobněji rozebrat některá ustanovení nového obč. zákoníku.

Na první pohled by se mohlo zdát, že nový obč. zákoník nový stav respektuje, vždyť již v § 1, odst. 2. se praví, že „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona“. To naprosto jednoznačně odpovídá čl. 2 odst. 4 Ústavy, v němž se praví, že člověk může vše, co mu zákon nezakazuje. Otázkou však je, proč dávat do zákona to, co je obsaženo v Ústavě. Je to proto, že má i tato norma zdůraznit, že člověk může vše, co mu zákon nezakazuje anebo je to pozůstatek starých dob, kdy zákon člověkovi milostivě dovoloval, co všechno může, protože to, co zákon nedovolil, bylo zakázané.

V ust. § 2, odst. 1) se pak praví: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec“. A zde jsem již na pochybách. Zcela evidentně se zde staví Listina základních práv a svobod nad Ústavu a při tom, Ústava je základní (nejzákladnější) právní normou této společnosti a Listina je součástí našeho ústavního pořádku jen díky tomu, že to umožňuje Ústava (čl. 3). Kromě toho. Ústava obsahuje výše zmíněná ustanovení, která v Listině obsažena nejsou, a při tom jde o zcela zásadní ustanovení vyjadřující dosažený stupeň rozvoje naší společnosti.

Má to snad znamenat, že ustanovení Ústavy o tom, že státní moc slouží všem občanům a je povinna ctít všechna práva a svobody všech občanů a lidí pro soukromé právo neplatí? Nebo jde snad jen o další důkaz toho, že Ústava jako právní norma, je současnou právní teorií, stejně jako i současnou právní praxí, přehlížena (ba přímo ignorována), jak o tom svědčí řada kauz, v nichž si státní orgány dělají, co chtějí, nebo v nichž je zcela patrné, že státní moc slouží jen těm, kteří mají odvahu křičet a drzost prosazovat svoje sobecká práva bez ohledu na práva ostatních?

V ust. § 7 nového OZ se pak chrání dobrá víra „Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.“

V ust. § 10 je však dobrá víra vyloučena nebo alespoň velmi silně omezena. „(1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. (2) Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.“

Toto ustanovení činí, ve své podstatě, pramenem našeho práva i soudní rozhodnutí (ustálenou rozhodovací praxi) a dokonce i právní nauku (ke stavu právní nauky).

Řekněte mi, kde je s ohledem na tato ustanovení dobrá víra v zákonnost vlastního jednání, když mohu být ve svém důsledku trestán za to (prohraju soudní spor), že jsem neznal stav právní nauky nebo rozhodnutí soudu, které se mé osoby vůbec netýkalo?

Jak se do tohoto ustanovení OZ promítá čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle něhož člověk může vše, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá?

Zákon. Definic tohoto pojmu může být více. Nás však zajímá zákon z pohledu obyčejného člověka. Pro takového člověka může být zákonem jen taková norma společenského chování, s níž má možnost a současně i povinnost se seznámit. Soudní rozhodnutí, které mi nebylo doručeno, ani stav právní nauky tyto podmínky nesplňují.

Zmíněné ustanovení nového OZ, byť bude využíváno poměrně málo, je přesto prvním důkazem konzervace „starého“ místo respektování „nového“.

Osobně nic proti soudnímu precedentu nemám. Naopak. Domnívám se, že tato praxe – praxe dotváření práva na úrovni, kde se centrálně vytvořené právo setkává se skutečným životem – je jednou z příčin vysoké úrovně práva klasického římského právního období.

Přesto však mohu tuto praxi označit, s ohledem na stav v naší společnosti, za něco, co odporuje Ústavě.

Podle Ústavy člověk může všechno, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Z uvedeného ust. § 10 OZ jednoznačně vyplývá, že uvedené ustavení by mělo sloužit soudní praxi k tomu, aby mohla řešit případy, které zákon výslovně neřeší.

Otázka však je v tom, co zákon „výslovně neřeší“ a hlavně v tom, co je to zákon?

Zákon ve výše uvedeném smyslu je i Ústava. A Ústava obsahuje jednoznačné ustanovení o tom, že člověk může všechno, co mu zákon nezakazuje a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Zmíněným ustanovením nového OZ je vytvářen prostor pro to, aby člověk byl nucen činit to, co zákon neukládá.

Z uvedeného ustanovení Ústavy tedy jednoznačně vyplývá, že pokud zákon (norma o právní síle nižší, než je právní síla Ústavy) něco výslovně neřeší, přichází na řadu jako zákonu rovnocenná norma skutečné chování člověka.

Zákonu rovnocenná právní norma proto, že Ústava deleguje právo rozhodovat o pravidlech lidského chování jak na Parlament, tak i na člověka. Na Parlament tím, že mu přiznává právo tvořit zákony a na člověka tím, že mu přiznává právo smět činit to, co Parlamentem vytvořený zákon nezakazuje. Stejná norma deleguje, stejná musí být i právní síla rozhodnutí učiněného v souladu s touto delegací.

Uvedené ustanovení § 10 OZ nemůže tedy znamenat nic jiného, než fakt, že ani naši špičkoví právníci a ani naši zákonodárci nerespektují Ústavu anebo to, že v rozporu se zněním Ústavy, které nesporně představuje dosažený stupeň rozvoje naší společnosti, jsou činěny snahy uzákonit staré a dosaženému stupni rozvoje naší společnosti odporující pravidla jejího řízení.

Jinak řečeno. Naši přední právníci z oblasti soukromého práva a osoby vykonávající tu složku státní moci, které se říká zákonodárná, svojí faktickou činností popírají základní lidská práva a to i přes to, že se v samém úvodu nového OZ základních lidských práv dovolávají slovy: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec“.

Nebo snad toto základní pravidlo našeho nového soukromého práva, pravidlo vykládat soukromé právo v souladu s Listinou a ústavním pořádkem, má znamenat, že ust. § 10 téže právní normy, zakotvující jako pramen našeho práva ustálenou soudní praxi a stav právní nauky je neplatné, protože je v rozporu se základním lidským právem smět činit, co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit, co zákon neukládá?

V ust. § 2 nového OZ, se autoři dovolávají snahy řešit věc spravedlivě. Je otázka, zda člověk, který prohraje spor jen proto, že neznal nějaké soudní rozhodnutí nebo aktuální stav právní nauky, bude takové řešení považovat za spravedlivé. O advokátech tady neuvažuji, protože ti jsou použitelní u soudu, ale v běžném životě se na to, jak máme udělat to co udělat chceme, advokáta neptáme a většinou ani nemáme čas se ptát. A to nemluvím o tom, že výše uvedené naznačuje, že právní nauka za vývojem společnosti poněkud pokulhává.

Nebylo by za tohoto stavu, i s odkazem na praxi v antickém Římě, vhodné vytvořit podmínky pro to, aby naše soudy mohly řešit sporné případy podle stavu, v jakém se nachází život (praxe) a nikoliv podle stavu v jakém se nachází teorie? Možné to je. Stačí jen chtít a vytvořit příslušné podmínky pro opravdu spravedlivé řešení sporů všude tam, kde zákon neříká „člověče, tohle nesmíš“, nebo „člověče, tohle musíš“.

Ústava k tomu prostor dává tím, že člověkovi přiznává právo rozhodovat sám o svém chování všude tam, kde zákon určité jednání nezakazuje a ani nepřikazuje.

A na závěr několik slov na obranu autorů nového OZ. Nové římské právo nevzniklo hned po vyhnání posledního římského krále a rakouský obč. zákoník také nevznikl hned po zrušení nevolnictví.

Takové změny v právu vyžadují nejprve změnu myšlení a to je poněkud složitější proces, který vyžaduje určitý čas. Ten u našich zákonodárců zatím ještě nenastal.