Nový občanský zákoník – norma minulosti nebo norma budoucnosti?

Díl druhý – Práva na život je možné se vzdát. V ust, § 19 se praví: (1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany. (2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.

Z ustanovení odstavce 1 vyplývá, že přirozená práva jsou objektivní realitou, která není závislá na člověkovi. Člověk může přirozená práva svým rozumem pouze poznávat a ve svém chování je může akceptovat, nebo taky ne.

Ve vztahu k přirozeným právům je to vše, co člověk jako takový může.

Nemůže je popírat, nemůže bezdůvodně omezovat jejich výkon a nemůže je ani jiným lidem upírat. Respektive může, ale je to potom ještě člověk?

Otázka však je. Co přirozená práva představují? Jaké lidské chování se za nimi skrývá?

Otázka na lidské chování, které přirozená práva představují, je namístě proto, že i tato práva jsou upravena zákonem a zákon představuje pravidlo společenského chování.

Zákon je tedy normou, která člověkovi říká, jak se má chovat. Tedy i to, jak se má chovat ve vztahu k přirozeným právům svým a přirozeným právům druhých.

Pokud tedy zákon upravuje přirozená práva, pak to znamená, že zákon říká lidem, jak se mají ve vztahu k přirozeným právům chovat.

Začněme tedy od samé podstaty přirozených práv a zeptejme se na to, co právo jako takové vlastně je, jaké lidské jednání je za termínem „právo“ schováno?

Právo v tomto případě představuje možnost člověka rozhodnout se, jak se bude chovat. Přesněji. Právo představuje možnost člověka rozhodnout se pro to, zda dané právo využije, nebo ne. Pokud má člověk právo, pak to znamená, že se může určitým způsobem rozhodnout, může sám zvolit variantu svého jednání. Může rozhodnout o tom, že dané právo využívat začne stejně, jako může rozhodnout o tom, že dané právo využívat přestane.

Pokud člověk možnost takového rozhodování (volby) nemá, pak nelze o právu jako takovém vůbec mluvit. Pokud se člověk nemůže rozhodnout, zda svého práva využije, pak nejde o právo vybrat si alternativu jednání, ale jde o povinnost jednat určitým způsobem.

Jak se s tímto zásadním rozdílem mezi právem a povinností vypořádává občanský zákoník při úpravě přirozených práv?

Jak je uvedeno výše. Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát.

Takže. Mám nějaká přirozená práva spojená s mojí osobností, ale nesmím se jich vzdát. To je dosti zásadní omezení výkonu práva. Nesmím rozhodnout o tom, že dané právo přestanu využívat.

To znamená, že mám-li mít zachováno právo jako takové, pak mi musí alespoň zůstat možnost rozhodnout o tom, že dané právo využívat začnu.

Pokud nemám možnost rozhodnout ani o tom, že dané právo využívat začnu, pak nemám možnost volby a dané právo využívat musím.

Protože však musím, nejde již o právo, ale o povinnost.

Ve vztahu k přirozeným právům mi OZ upírá možnost rozhodnout o tom, že určité přirozené právo využívat přestanu.

Abych tedy mohl mluvit o právu (byť značně okleštěném), musí mi být zachována alespoň možnost rozhodnout o tom, že dané právo využívat začnu.

Jak je to s právem na život?

Rozhodnout o tom, že právo na život přestanu využívat, podle zmíněného ustanovení OZ nemohu, protože přirozených práv spojených s osobností se nelze vzdát.

„Vzdát se práva“ znamená rozhodnout o tom, že právo přestanu využívat. Pokud se tedy nemohu práva vzdát, pak nemohu rozhodnout o tom, že ho přestanu využívat.

Abych tedy mohl mluvit o právu na život, musí mi být zachována alespoň možnost rozhodnout o tom, že ho využívat začnu. Musí mi být zachována možnost rozhodnout o tom, že se narodím.

A mohu rozhodnout o tom, že se narodím?

Odpověď je snad každému jasná. Neexistuji, a proto nemohu nic rozhodnout. Nemohu tedy rozhodnout ani o tom, že začnu žít. To je objektivní fakt, na kterém nikdo nic nezmění byť by sebevíc chtěl.

Vezměme to tedy z druhé strany.

Z objektivních příčin nemohu rozhodnout o tom, že začnu využívat svého práva na život – že začnu žít.

Abych tedy mohl mluvit o právu na život, musí mi být zachována alespoň možnost rozhodnout o tom, že právo na život využívat přestanu.

Tuto možnost mi však výše uvedené ustanovení OZ upírá.

To znamená. Moje přirozené právo na život z pohledu právní úpravy OZ přestává být právem a stává se povinností.

Právní úprava OZ je tedy v přímém rozporu s tímto přirozeným právem a tedy i s ust. čl. 6, odst. 1. Listiny.

Takže se naskýtá otázka. Co bude platit, když i podle ust. § 2, odst. 1. OZ, se všechna ustanovení OZ vykládají v návaznosti na Listinu a ústavní pořádek vůbec?

To je první rozpor v ustanovení nového OZ vztahujícího se k této problematice.

Druhý rozpor vyplývá ze samého ustanovení § 19. Odst. 2, první věty nového OZ. Tam se praví, že přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu.

V tomto ustanovení jsou obsažena dvě omezení. Jednak to, které jsem probral výše a jednak to, které říká, že přirozená práva nelze zcizit.

Odpět otázka. Jaké lidské jednání se skrývá pod termínem „zcizit“?

Může jít o dvě lidská jednání.

Jednak může majitel sám něco svého zcizit (prodat, darovat apod.) a jednak může někdo jiný někomu něco zcizit. Zbavit ho práva nakládat s předmětem svého vlastnictví.

Předmětem vlastnictví je i právo na život. Proto. Pokud někdo někoho zbaví práva na život, pak mu toto právo zcizil.

Nebudu se zaobírat celou problematikou (všemi možnostmi) zcizení práva na život. Zůstanu jen u té, kterou jsem probral výše.

Někdo rozhodl o tom, že se svého práva na život nemohu vzdát. Někdo tedy rozhodl o tom, že nemohu svůj život ukončit. A protože z objektivních příčin nemohu ani rozhodnout o tom, že svůj život začnu, je zákaz vzdání se práva na život ve své podstatě zcizením tohoto práva.

Takže. Lidé sdružení v Parlamentu mne zbavili práva na život. Toto právo mi tedy zcizili.

A jak je uvedeno v § 19, odst. 2, první větě za středníkem, pokud k takovému jednání dojde, pak se k němu nepřihlíží.

Takže zde máme docela slušný hlavolam.

Co bude platit? Bude platit, že přirozených práv spojených s osobností člověka se nelze vzdát? Nebo bude platit, že ke zcizení takových práv se nepřihlíží?

A protože se všechna ustanovení OZ vykládají v souladu s Listinou, pak je nasnadě, že se nebude přihlížet ke zcizení přirozených práv spojených s osobností člověka a člověk se těchto práv bude moci vzdát.

Jiná bude otázka spoluúčasti druhé osoby na vzdání se práva – tzv. eutanazie. Z pohledu nového OZ je jasné, že eutanazie možná bude. Je otázka, jak se bude posuzovat účast druhé osoby na realizaci uvedeného rozhodnutí.

I v tomto případě by neměly být kladeny ze strany společnosti žádné překážky, protože trestat druhou osobu za to, že někomu pomohla zemřít, by ve své podstatě bylo upřením práva této osobě vzdát se práva na život.

Šlo by o diskriminaci určitého relativně malého okruhu osob. Těch osob, které nemohou z objektivních příčin spáchat sebevraždu. I sebevražda není nic víc a nic méně, než vzdání se práva na život. Sebevražda (nepěkné slovo) nepředstavuje celospolečensky nežádoucí jednání, ale představuje jen míru respektování základních lidských práv každou společností.

Dnes se o člověkovi řekne – spáchal sebevraždu, nebo – pokusil se o sebevraždu.

Jak jinak by se přistupovalo k jednání člověka, kdyby se o něm řeklo – realizoval svoje základní lidské právo a vzdal se svého práva na život, nebo – pokusil se vzdát se svého práva na život?

Ale to je již o něčem jiném. Zatímco první a dosud používaný termín je o násilném usmrcení člověka, tedy nežádoucím lidském jednání, druhá varianta je o rozhodování člověka o využití vlastních základních lidských práv.

A dovolí si někdo říci, že vzdání se kteréhokoliv základního lidského práva je něco z celospolečenského hlediska nežádoucího?

Nebo snad chce někdo tvrdit, že všech základních lidských práv se vzdát můžeme, jen práva na život ne?

To by přece byla diskriminace.