Co Vy na to pane profesore? Jak na korupci - IV.

V minulém blogu jsem se zabýval otázkou advokacie a jejím podílu na korupci a zbytečných výdajích státu na výkon státní moci. V této souvislosti je nutné upozornit na fakt, že v lidské společnosti se nic neděje náhodně a samostatně, tedy bez vazby na ostatní dění ve společnosti. Na neutěšeném stavu se velmi výrazně podílejí i soudy jako takvé.

Soudy jako takové. Špatně řečeno. Soudy jsou jen instituce, neživé termíny, které jako takové nemají sami schopnost cokoliv dělat. Chceme-li se bavit o negativních jevech při výkonu soudní moci, musíme si uvědomit, že i v tomto případě se jedná vždy a výhradně o činnost lidí.

Nejsou to tedy soudy, kdo má na svědomí, že výsledky našeho soudnictví jsou tak neuspokojivé. Za daný stav mohou výhradně lidé. A to lidé, kteří si zvolili tento obor lidské činnosti za svoje poslání. Nikoliv za pouhý zdroj svojí obživy, ale v tomto případě za svoje poslání. To je dáno naprosto specifickými podmínkami výkonu této lidské činnosti.

O to jsou pak neuspokojivé výsledky činnosti těchto lidí horší.

Oni při jmenování do funkce slibují, že se při jejím výkonu budou řídit zákonem, že budou rozhodovat nestranně, nezávisle a spravedlivě.

Jaký je výsledek plnění tohoto slibu? To máme možnost sledovat všichni. Někteří osobně, jiní zprostředkovaně např. v televizi.

Nedávno jsem náhodou shlédl pořad, jehož obsahem byla stížnost občana na rozhodnutí soudu v kauze, kdy občan půjčil kamarádovi do podnikání nějaké peníze. Kamarád zkrachoval a peníze nevrátil. Žaloba na vrácení peněz byla zamítnuta s tím, že nešlo o půjčku, ale o vklad tichého společníka a ten se podílí na podnikání včetně rizik s tím  spojených, tedy včetně rizika ztráty investovaného majetku.

Problém byl postaven na tom, že kromě smlouvy o půjčce bylo zřízeno zástavní právo, jehož cílem bylo zajistit půjčku. Nemusím zdůrazňovat, že pokud někdo vkládá svoje peníze do podnikání, byť jako tichý společník, nezajišťuje si takový vklad zástavou.

Soud však fakt, že bylo zřízeno zástavní právo k zajištění předmětné půjčky nezval v potaz a rozhodl, že nejde o půjčku, ale o vklad tichého společníka a tedy bez nároku na vrácení peněz.

Když se televize o tento případ zajímala, mluvčí soudu konstatoval, že soud se řídil zásadou volného hodnocení důkazů. Proč soud pominul zástavníé smlouvu jako důkaz o pouhé půjčce však mluvčí neuvedla.

I v tomto případě jde tedy zcela evidentně o porušení zákona, protože nevzít tak významný a možno tvrdit, že rozhodující, důkaz v úvahu při rozhodování případu a nezdůvodnit, proč ho soud v úvahu nevzal, to zavání korupcí. Domnívám se, že argument volného hodnocení důkazů v tomto případě nestačí.

Stejně tak mohu poukázat na můj případ, kdy si odvolací soud dovolil při jednání a písemném vyhotovení rozsudku porušit zákon celkem v 25 případech.

A příkladů je jistě celá řada.

Proč tomu tak je? Odpovědí může být několik.

Může jít o to, že soudy (přesněji řečeno soudci) vykonávají jednu ze složek státní moci a při výkonu státní moci se jaksi na zákonnost příliš nehledí, protože jen málokterý státní úředník je postižen za porušování zákona při výkonu státní moci. Co na tom, že k základním lidským právům patří právo na výkon státní moci v souladu se zákonem? Co na tom, že zákonnost je jedním z kritérií míry demokracie? Co na tom, že se každý čelní představitel státu bude demokracií a zákonností ohánět při každé i sebemenší příležitosti. Již dávno přece platí, že řeč se mluví a voda teče.

Nic to však nemění na faktu, že každý výkon státní moci v rozporu se zákonem je možné kvalifikovat jako zneužití pravomoci veřejného činitele a vezmeme-li v úvahu počty stížností našich občanů na nezákonnost při výkonu jednotlivých složek státní moci, pak je moje výše uvedené tvrzení o nepostihování státních úředníků za porušování zákona při výkonu státní moci zcela na místě.

Spíš se dočká policajt trestu s odkazem na zneužití pravomoci veřejného činitele za to, že někoho přetáhne pendrekem, než soudce, který výkonem svojí pravomoci v rozporu se zákonem dostane poctivého a schopného člověka "pod most".

Při tom v trestním zákoně se neříká nic o tom, že by se toto ustanovení na soudce nevztahovalo.

Dalším důvodem může být skutečnost, že pokud by měl být soudce souzen za zneužití pravomoci veřejného činitele vždy, když poruší zákon, pak nebude nikdo, kdo by ho soudil, protože by ho soudil opět soudce. A zkuzte si představit, že by nějaký člověk odsoudil jiného člověka v sitaci, kdy by věděl, že za stejné jednání (i když půjde opravdu o omyl) bude trestán sám. I v tomto případě zvítězí "kolegialita".

Třetím důvodem pak bude zřejmě tvrzení,  že každé rozhodnutí soudu se dá napravit použitím nějakého opravného prostředku a to až po stížnost k Ústavnímu soudu, nebo k Soudu pro lidská práva ve Strasburgu. Proto není důvod trestat soudce za to, že rozhodne v rozporu se zákonem.

Takže. Kde hledat nápravu?

Především bychom se měli zamyslet nad tím, co jsem uvedl v jednom ze svých předchozích blogů.

Měli bychom si odpovědět na otázku. K čemu slouží opravné prostředky? K odstranění protiprávního stavu nastoleného rozhodnutím, které odporuje zákonu, nebo i k odstranění společenské nebezpečnosti lidského jednání nerespektujícího zákon?

Domnívám se, že odpověď je jasná. Opravné prostředky slouží jen k odstraňování protiprávního stavu nastoleného zákonu odporujícím rozhodnutím.

Zkuste však s tímto argumentem přijít na státní zastupitelství. Budou na vás koukat nimimálně jako na lidi, kteří mluví pro ně nesrozumitelným jazykem. To je totiž něco, co je pro ně nepochopitelné. Trestat někoho za to, že jednal v rozporu se zákonem, když je možné negativní výsledek takového jednání odstranit pomocí opravných prostředků?

Ale o co by bylo méně nespokojených lidí, a o co by byly náklady na výkon státní moci nižší, kdyby se každé rozhodnutí odporující zákonu posuzovalo a trestalo jako zneužití pravomoci veřejného činitele. Vždyť např. takový řidič autobusu, pokud se rozhodne špatně, projede křižovatku na červenou a zaviní dopravní nehodu, taky nemá právo na to, aby za něj někdo jiný projel tu samou křižovatku a pokud ji projede správně, aby bylo na prvního řidiče pohlíženo, jako že zákon neporušil.

Dalším důvodem bude skutečnost, že zákon o soudech a soudcích obsahuje ustanovení, které říká, že porušení zákona soudcem je pouhým "kárným proviněním". Nikoliv trestným činem, ale jen kárným proviněním. Z pohledu tohoto zákona se jednání popsané v trestním zákoně jako zneužití pravomoci veřejného činitele stává stejným porhřeškem, jako např. vystupování na veřejnosti způsobem, který snižuje vážnost soudcovského stavu.

Jaká to spravedlnost. Někdo jedná způsobem popsaným v trestním zákoně a je za to trestán a někdo trestán není. A trestán není jenom soudce. Tredstána není ani většina ostatních státních úředníků. A pak se divme, že dodržování zákona při výkonu jejich funkce není to, co by je trápilo.

Jaký by však měl být správný postup?

Máme zde evidentní střet dvou právních norem. Která z nich má platit?

Právníci mi jistě odpoví, že v případě soudců platí zákon o soudech a soudcích, protože ten je speciální právní normou ve vztahu k soudům, zatímco trestní zákon je normou obecnou. A již od dob starověkého Říma platí, že při kolizi normy obecné a speciální vždy platí norma speciální.

Problém ale nastane v okamžiku, když si věc obrátíme. Trestní zákon je norma speciální ve vztahu k celospolečesnky nežádoucímu lidskému jednání, zatímco zákon o soudech a soudcích je v tomto případě normou obecnou vztahující se k práci soudů jako takových. A v tomto případě by měl mít, podle výše uvedených pravidel, přednost trestní zákon.

Další otázkou je, kdo by soudce soudil? V případě, že by soudil soudce jiný, je zde zcela evidentní podjatost. Soudce bude těžko nezaujatě a nestranně soudit jiného soudce za jenání, jehož by se mohl sám osobně také dopustit. I když na druhou stranu. Pokud půjde o nerespektování zákona, tam by to mělo být vcelku jasné. Tam buď k porušení zákona došlo nebo ne. Problém by mohl nastat v případě uvedeném výše. V případě, že by soud, použijme ten výraz, záměrně špatně vyhodnotil důkazy. Zde by již problém mohl nastat.

I tady by však mohlo přicházet v úvahu řešení. Stačí si vzít vzor z, jak je u nás občas zdůrazňováno, nejvyspělejší světové demokracie světa - z USA. Tam o vině, či nevině rozhodují poroty složené z laiků.

Že by to u nás znamenalo velký zásah do soudnictví a velké náklady na realizaci? Domnívám se, že ne. Zkuste si představit, že každý soudce bude soudit s vědomím, že za nerespektování zákona bude trestně právně stíhán. Kolik soudců by za takového stavu v rozporu se zákonem rozhodovalo? Myslím si, že by šlo o zcela ojedinělé a výjimečné případy. Naopak. Výše uvedený postup by zcela jistě vedl ke snížení náročnosti na výkon soudcovské funkce, protože by se podstatně snížil počet případů předkládaných soudům k posouzení. Dá se předpokládat, že pokud by lidé věděli, že soudce bude rozhodovat opravdu podle zákona, pak by sporů poněkud ubylo. Kromě toho. Nebylo by tolik opravných prostředků a tolik kauz na druhém stupni zrušených a vrácených k novému řízení. O úsporách v nákladech ani nemluvě.

A že by vědomí soudce, že může být za své chybné rozhodnutí potrestán odnětím svobody, nějakým způsobem negativně ovlivnilo jeho přístup k práci? Takový argument snad nemůže brát nikdo vážně. Již jen proto, že opačný, tedy současný, stav práci soudců ovlivňuje zcela evidentně negativním způsobem. Kromě toho. Má snad někdo pocit, že výše zmíněný řidič řídí horším (tedy nezodpovědnějším) způsobem, když mu hrozí stejné. Když mu tedy naprosto běžně hrozí trestní stíhání v případě, že při své činnosti nebude respektovat zákon.

Argumentace náročností práce soudců ve srovnání s řidičem rovněž neobstojí. Řidič musí v reálném čase zlomků vteřin sledovat dění před sebou, vedle sebe, za sebou, nad sebou i v autobuse. Musí poslouchat jak se chová autobus. Musí vnímat případné nežádoucí vibrace. Musí sledovat vodorovné i svislé dopravní značení. Musí sledovat stav komunikace a to nejen bezprostředně před autobusem, ale i ve vzdálenosti odpovídající možnostem reakce na nežádoucí situace. Musí sledovat počasí. A musí být do jisté míry i schopen předvídat, co se v příštích okamžicích stane. Jak jsem uvedl. To vše musí zvládat ve zlomcích vteřin. Téměř ve stejném čase musí tyto informace nejen shromáždit, ale i vyhodnoti a porovnat je s platnou právní úpravou (kterou musí mít mimochodem zcela v hlavě) a musí být schopen na danou sitaci ve zlomku vteřiny reagovat a to výhradně v souladu se zákonem. To vše pod hrozbou, že při špatné reakci na vzniklou situaci může ohrozit životy a zdraví všech lidí, které v tu chvíli veze v autobuse a všech lidí, kteří se nacházejí v očekávané nebo možné trase autobusu. O majetku ani nemluvě. Kromě toho mu hrozí i trestní stíhání.

A jak je na tom s časem a ohrožením života nebo zdraví soudce? Možná musí znát více zákonů. Má ale výhodu v tom, že ho čas nijak zuvlášť netrápí a zákony si může v klidu přečíst a celou kauzu v klidu zvážit. Že se občas rozhodují na důkazy velice složité případy? Samozřejmě. Ale opět. Soudce na to má relativně dostatek času a to jak před vlastním projednáváním kauzy, tak po jejím projednání - tedy před vynesením rozsudku.

Kdo za takové situace jedná ve větším stresu?

A na závěr opět již otřepané. Než mi začnete nadávat, že tomu nerozumím nebo, že mám zcela zcestné úvahy, pak si nejprve odpovězte na otázku.

Je v souladu s čl. 1 Listiny, v němž je uveden text, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech, stav, kdy jeden člověk má právo na to, aby za svoje jednání popsané v trestním zákoně jako celospolečensky nebezpečné trestán nebyl, zatímco jiný člověk takové právo nemá?