Autorské poplatky – praxe a teorie II – pokračování.

V minulém blogu jsem popsal způsob jednání Intergramu při vymáhání poplatků za sdělování díla veřejnosti a přidal k tomu i část výkladu. Dnes výklad dokončuji.

Nepřípustný zásah do výkonu vlastnických práv.

Kromě již v odporu zmíněném argumentu o nepřípustném zásahu do výkonu vlastnických práv k rozmnoženině, bych chtěl dále uvést.

Zvukové přístroje stejně, jako rozhlasové přijímače jsou určeny k tomu, aby z nich při jejich užívání zněla reprodukovaná hudba. Pokud si někdo koupí takový přístroj, nebo rozhlasový přijímač, pak je jeho výsadním vlastnickým právem rozhodovat o tom, zda věc, kterou koupil, použije k účelu, ke kterému je určena, či ne.

V tomto případě je tedy nutné snahu Intergramu rozhodovat o tom, že z uvedené věci bude hudba znít, považovat za jeho snahu rozhodovat o užití dané věci. To představuje nepřípustný zásah do nedotknutelnosti výkonu vlastnického práva – jde konkrétně o snahu o omezení práva věc užívat. V případě rádia, je nutné za snahou Intergramu udělovat licenci, vidět snahu rozhodovat o využívání rozhlasového přístroje, protože Intergram v podstatě tvrdí, že bez jím udělené licence (souhlasu) nelze rádio užívat k účelu, ke kterému je určeno.

Takové omezení výkonu vlastnického práva k rozhlasovému přijímači v autorském zákoně obsaženo není. Proto je nutné snahu Intergramu rozhodovat o využívání rozhlasových přijímačů, považovat za snahu omezit výkon vlastnického práva v rozporu se zákonem a nejen bez nároku na úhradu takového omezení, ale naopak s povinností za takové omezení platit a navíc jde o omezení v zájmu jen relativně malé skupiny lidí, tedy nikoliv v zájmu veřejném, ale v zájmu soukromém.

Z tohoto pohledu je pak snaha Intergramu rozhodovat o užití věci jiného vlastníka i v tomto případě porušením všech tří podmínek, které je podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nutné dodržet v případě, že má být výkon vlastnických práv nuceně omezen.

Z tohoto výkladu vyplývá, že Intergramem uplatněný nárok je založen na porušování základních lidských práv.

Autorský zákon versus Ústava

Ust. § 71 odst. 1) autorského zákona, přiznává výkonnému umělci právo svůj umělecký výkon užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva a dále dovoluje jinému užít umělecký výkon bez takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem. (v zákoně je formulace „jiný může…“) 

Pokud budeme zákon chápat jako rozhodnutí učiněné v souladu s delegací obsaženou v Ústavě, v tomto případě jde o rozhodnutí Parlamentu, pak se obsah autorského zákona dostane do rozporu s jiným rozhodnutím Parlamentu, v němž se praví, že člověk může všechno, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Na jedné straně máme rozhodnutí Parlamentu – autorský zákon, který v uvedeném paragrafu, říká, co se může a na druhé straně máme taktéž rozhodnutí Parlamentu – v tomto případě však Ústavu, která přiznává každému občanovi právo smět činit, co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit, co zákon neukládá – čl. 2, odst. 4. (Event. čl. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod.)

Právo člověka smět činit co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit, co zákon neukládá obsažené v Ústavě. To ve své podstatě znamená, že člověk může sám a podle svého vlastního uvážení rozhodnout o pravidlech svého chování všude tam, kde zákon neříká „Člověče, tohle nesmíš!“ nebo „Člověče, tohle musíš!“.

Obecně. Z tohoto pohledu pak ustanovení zákona, které říká, co člověk smí nebo může, je ustanovením zcela nepoužitelným, protože člověkovi neříká, co nesmí a ani to, co musí.

A to je případ zmíněného ustanovení autorského zákona. V něm se říká, co člověk podle tohoto zákona může. Podle Ústavy však člověk může vše, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. A autorský zákon nezakazuje pouštět hudbu na provozovně a ani neukládá povinnost mít pro takovou činnost uzavřenou licenční smlouvu.

Pokud by někdo chtěl argumentovat, že zákon je přeci zákon a rozhodnutí člověka chovat se určitým způsobem nesmí být v rozporu se zákonem, pak jde o argument, který v tomto případě použít nelze, protože by šlo o výklad, který je v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy.

Důvodem je skutečnost, že právo smět rozhodnout o pravidlech svého chování je na člověka delegováno Ústavou. Tedy tou samou právní normou, která deleguje právo rozhodovat o pravidlech chování se člověka na Parlament, orgány moci výkonné a soudy.

Stejná norma deleguje, stejná musí být i právní síla rozhodnutí učiněného v souladu s touto delegací.

Ve vztahu k rozhodnutí Parlamentu, které má podobu zákona a k rozhodnutí orgánů moci výkonné a soudní, která mají podobu pravomocného rozhodnutí, to platí. Všechna představují nezpochybnitelné a všemi (tedy i státními orgány) respektované rozhodnutí o tom, jak se má člověk chovat. A protože stejné právo – právo rozhodovat o způsobu svého chování – je na člověka delegováno stejnou právní normou – Ústavou, musí stejný právní stav – tedy nezpochybnitelnost a povinnost všech (tedy i státních orgánů) respektovat takové rozhodnutí - platit i ve vztahu k rozhodnutí člověka učiněného v souladu s touto delegací, byť bude mít podobu faktického jednání.

Žádný zákon nezakazuje, aby na prodejně zněla hudba, a žádný zákon nenařizuje, aby pro případ, že hudba na prodejně zní, byla uzavřena licenční smlouva. Proto rozhodnutí člověka, že na prodejně bude hudba znít, je pro všechny (tedy i státní orgány) závazné rozhodnutí, protože jde o rozhodnutí učiněné na základě zmocnění obsaženém v Ústavě.

A protože i zákon, který říká, co se může, je rozhodnutím učiněným v souladu s delegací obsaženou v Ústavě, je jasné, že zde máme kolizi dvou protichůdných rozhodnutí učiněných na základě zmocnění obsaženého v téže právní normě - Ústavě, tedy dvou protichůdných rozhodnutí o stejné právní síle.

Při hodnocení jejich závaznosti je nutné brát v úvahu fakt, že právo člověka rozhodovat o svém chování v rámci ustanovení Ústavy, které dovoluje člověkovi smět činit, co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit, co zákon neukládá je obsaženo v čl. 2 Ústavy (event. na základě ust. čl. 3 Ústavy v součásti našeho ústavního pořádku – v Listině základních práv a svobod), zatímco právo Parlamentu rozhodovat o chování člověka je obsaženo až v čl. 15 Ústavy. Z tohoto pohledu je tedy nutné při řešení kolize mezi rozhodnutím člověka o svém chování, které má podobu faktického jednání a rozhodnutím Parlamentu, které má podobu zákona, pokud se obě rozhodnutí vztahují na stejné lidské jednání, vycházet z toho, že právo člověka rozhodovat o svém chování má přednost – je důležitější a tedy závaznější, než právo Parlamentu rozhodovat o tomtéž jednání člověka.

Tvrdit, že tím, že zákon říká, co se smí, fakticky říká, že se nesmí nic jiného, by bylo v rozporu se samými základy této společnosti, protože smět činit vše, co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, je něco zcela jiného, než smět činit, jen to co zákon dovoluje. Rozdíl mezi oběma formulacemi je stejně velký, jak je velký rozdíl mezi totalitou a demokracií. 

Majitel prodejny, se jako člověk choval v souladu se zmocněním obsaženým v Ústavě. Nemůže být proto nucen chovat se podle zákona, který byl utvořen způsobem odporujícím tomuto zmocnění. Autorský zákon mu způsob jednání, který majitel prodejny na základě zmocnění obsaženého v Ústavě zvolil, nezakazuje. Nemohl se tedy dopustit jednání, jehož výsledkem by bylo bezdůvodné obohacení.

 1. Závěr

 Intergram neprokázal a ani se o to nepokusil, že cílem hudební produkce na prodejně byla snaha o dosažení majetkového prospěchu ve smyslu ust. § 30 odst. 1 autorského zákona.

Intergram neprokázal a ani se o to nepokusil, že hudba na prodejně zněla i v době, kterou uvedl v žalobě.

Intergram neprokázal, že k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo.

Jednání Intergramu má charakter pokusu o nedovolený zásah do výkonu vlastnického práva.

Jednání Intergramu lze vyložit též jako snahu o diskriminaci žalovaného.

Nárok uplatněný Intergramem je v přímém rozporu s Ústavou, neboť popírá Ústavou zaručené právo.

Ze všech těchto důvodů je nutné považovat Intergramem uplatněný nárok za neopodstatněný, protože nikdo nemůže být nucen vydat to, co nezískal a ani to, co eventuelně získal v souladu se zákonem.

Jako argument pak neobstojí ani to, že i právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti patří k základním lidským právům, protože podle čl. 4 odst. 4) Listiny, je nutné při používání ustanovení o mezích záplních lidských práv a svobod šetřena jejich podstata a smysl. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

A ustanovení o omezení výkonu vlastnických práv má především chránit výkon vlastnických práv a dovoluje jejich porušení jen a výhradně ve veřejném zájmu. V tomto případě jde o zájem soukromý. Nelze proto upřednostnit právo autora na odměnu, před nedotknutelností soukromého vlastnictví všech členů této společnosti.