Jiřina Juránková
- Počet článků 20
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 683x
Jiřina Juránková
Nula nula sedm
Cestou po schodech přemýšlím, jestli si dám vanu nebo jenom sprchu. Pizzu nebo salát? Film nebo knížku? Nebo budu prostě jen tak zírat do prázdna... Už v předsíni je jasné, že na cokoliv z výše uvedeného můžu okamžitě zapomenout. Ne, že bych disponovala tak mohutně vyvinutou intuicí. Normálně mě ovšem palma ve dveřích nevítá. A už vůbec ne nonšalantně vleže na boku.
Jiřina Juránková
Už zdálky
Už zdálky... mě upoutala nebeská barva jeho svetru. Stál v únorovém podvečeru u kontejnerů na tříděný odpad. Mohlo mu být tak třicet, jeho pěstěný vzhled po všech stránkách kontrastoval s prostředím plným odstínů šedi. Pod svetrem se mu rýsovaly vypracované paže, navzdory zimě měla jeho pleť jemně zlatavý nádech.
Jiřina Juránková
Možná nic z toho
Když sedím opřená zády o topení, z okna nevidím. Přesto vím, že tam nejsou. Už pár dní. Prvně se objevili někdy loni touhle dobou. Muž a žena. Od pohledu žádní milionáři. Prošli rozvaliny, a zase zmizeli.
Jiřina Juránková
Umění zabíjet
Já se vás musím zeptat. Víte, mně ujel autobus... Kdyby mě neoslovil, ani bych si ho nevšimla. Kdyby se býval nezjevil jako duch těsně vedle mne. Duch hovořící tichým, docela příjemně modulovaným hlasem. Češtinou, kterou nemrzačil ani krajový přízvuk ani nádech argotu. Pomalu, téměř váhavě řadil slova vedle sebe, jako by vykládal karty. A zíral, zíral, zíral... Peníze nemám. Odsekla jsem a poodstoupila o půl kroku. Bylo 3.49 ráno. Tehdy jsem ještě sponzorovala Dopravní podniky, a tudíž jsem namísto nočního pochodu městem čekala na tramvaj číslo 58.
Jiřina Juránková
Žádná romanťyka
Stalo se to loni na jaře, ale myslím na něj dodnes. Šla jsem ráno do práce, jako obvykle pěšky a pěkně svižným tempem. Chodník vede podél hodně rušné silnice, po níž se celodenně valí auta jedno za druhým. Ráno provoz ještě zhoustne. Když si připočtete, že cesta vede z kopce a do sluchátek mi většinou duní Rammsteini nebo něco podobně úderného, není to fakt žádná romanťyka.
Jiřina Juránková
Divnožena
Oslovila mě jednou odpoledne pár metrů od našeho domu. Její tvář byla vlastně KRÁSNÁ. Vymóděná sice byla prapodivně, ale nepáchla a to, jak vypadala, mělo v podstatě svoje – byť ujeté – kouzlo. I když. Kvůli tomu bych si jí ale asi nevšimla, po ulicích projde divně postrojených lidí dvanáct do tuctu. Prozradila ji až řeč.
Jiřina Juránková
Vlastně...
Vlastně jsem se mu chtěla vyhnout. Šinul se přede mnou mrazivým ránem. Shrbená ramena v ošuntělém, kdysi snad hnědém kabátě, na staré hlavě křivě posazenou beraničku. V levé ruce nesl dámskou kabelu z indické kůže. Míjely ho hloučky lidí spěchajících do nedalekého business centra.
Jiřina Juránková
Na čas
Asi bych jen těžko hledala člověka, který o tom v poslední době neslyšel nebo nečetl. Dokonce i akademici cítí potřebu se k tomu vyjádřit. Ta pachuť strachu - co kdyby? je něco, čeho se asi nelze zbavit. Navíc jde o téma, které se snaží vytěžit kdekdo, od Hollywoodu přes renomované autory až po kartářky, které stěží vyjmenují malou a velkou arkánu, jak jdou po sobě. Ať tak nebo tak, máme povětšinou zajímavější plány, než je konec světa.
