já vám rozumím,

před řadou let jsem potkala v zimě na ulici zoufalou, unavenou fenu irského setra. Evidentně se ztratila a dívala se na mne takovýma očima, prostě prosila o pomoc.

Jenže já jsem jí pomoci nemohla, nebudu vysvětlovat proč, ale stejně, trápím se tím dodnes, když si na to vzpomenu. .. snad také někam došla nebo potkala člověka, který ji pomoci mohl.

Taky mám takový pocity, ale věřím...

Máme totiž bišonku Maggii, která zdrhá.

Zdrhá od mala. Už když jí bylo pár měsíců. našla si, potvora, díru v plotě a běhala po Spořilově, přičmž jejím oblíbená křižovatka byla Lešanská x Hlavní (kdo zná, ví...). I když jsme přesídlili do východních Čech, nepřestala zdrhat a vyhledávat frekventované silnice.

Mnohokrát jsme hedrmeticky utěsnili veškeré díry i nedíry v plotě, stejněkrát nás přesvědčila o tom, že hermeticky rozhodně ne...

Neodradila ji ani mrazivá noc prosezená na chodníku před vrátky (vrátila se, když už jsme spali, v naději, že ji aspoň našel někdo hodný a postará se o ní, i když má na obojku známku s tel. číslem...), neodradil ji ani pobyt v útulku, kam ji odvezli "měšťáci", kteří ji lapili, když loudila před poštou (ostatně paní vedoucí z útulku je její kámoška ze cvičáku).

Dál zdrhá, dál se (ne)vrací, dál podnikáme výpravy na její vypátrání a dál nevíme, zda se vztekat či brečet, když z dálky pádí a pak se může radostí zjančit... Zatím to vždycky dopadlo dobře...

Re: Taky mám takový pocity, ale věřím...

No, tak to je spousta materiálu na zajímavé psaní :-)

Díky za reakci!