Žádná romanťyka

Stalo se to loni na jaře, ale myslím na něj dodnes. Šla jsem ráno do práce, jako obvykle pěšky a pěkně svižným tempem. Chodník vede podél hodně rušné silnice, po níž se celodenně valí auta jedno za druhým. Ráno provoz ještě zhoustne. Když si připočtete, že cesta vede z kopce a do sluchátek mi většinou duní Rammsteini nebo něco podobně úderného, není to fakt žádná romanťyka.  

Stejné to bylo i onoho pondělí. Ostrý ranní vzduch, provoz po mé levici, muzika a cigárko k tomu. Procházela jsem pod dálničním mostem, když kolem mne cosi tmavého prosvištělo.

Fujtajbl, potkan! Napadlo mě a hned jsem se zastyděla.

Jak mě může PŘEDBĚHNOUT… potkan?! Zamžourala jsem před sebe důkladněji. Malé černé cosi se právě blížilo k obrubníku. Jak se to tak rozhlíželo, ztratilo náskok a já si to mohla pořádně prohlídnout.

Žádný potkan, srnčí pinč!

Mezitím se zastavil úplně. Bezradnost z jeho pohledu přímo čišela. Je sice pravda, že tyhle typy dokážou dojmout veskrze melancholickým pohledem i v případě, že právě zkratovaly elektrické vedení celé domácnosti, neb jim zachutnal ten pěkně barevný kabel pod stolem – ale tohle nebyla žádná hra na Šíleně Smutného Mazlíka. Ten pes se nefalšovaně ztratil…

V tu chvíli mi to došlo: široko daleko se nevyskytoval nikdo, kdo by vypadal jako vlastník sprintujícího ratlíka.

Ten se mezitím rozběhl původním směrem. Chvíli dokonce kličkoval mezi brzdícími automobily. Pak patrně usoudil, že kvílení brzd není ta správná muzika pro pondělní ráno a bravurním skokem se vrátil na chodník.

Pořád ho vidím, jak se proplétá mezi ozdobnými květináči před budovou banky a běží stále dál… Není těžké představit si tu paniku, když se jeden ztratí.

Teď už si dokážu představit i to, jaké to je, když vás v pondělí ráno předběhne potkan… pardon, srnčí pinč. Na pohádky jsem byla moc velký cynik už v dětství, ale tomuhle bych věřit chtěla: byl na cestě domů. A trefil -