Už zdálky

Už zdálky… mě upoutala nebeská barva jeho svetru. Stál v únorovém podvečeru u kontejnerů na tříděný odpad. Mohlo mu být tak třicet, jeho pěstěný vzhled po všech stránkách kontrastoval s prostředím plným odstínů šedi. Pod svetrem se mu rýsovaly vypracované paže, navzdory zimě měla jeho pleť jemně zlatavý nádech.

J.Juránková

U nohou mu ležel velký pytel z tmavého plastu. Na první pohled bylo jasné, že si pro nic nepřišel – naopak.

Úspornými pohyby krmil ústí obrovské nádoby předměty povědomého tvaru. Probudil se ve mně knihomil. Balbín by měl radost. Nebylo by to poprvé, co bych si od popelnic přinesla přírůstek do knihovny.

Neznám horší pohled, než je hranička knížek vyskládaná na kontejneru na odpadky, na kterou nemilosrdně prší.

Posledních deset metrů jsem téměř běžela, oči zabodnuté do již pohublého pytle.

- Dobrý večer… chci se zeptat…

V tu chvíli jsem pochopila svůj omyl – nebyly to knihy.

Muž vzhlédl, v ruce videokazetu s nápisem Harry Potter.

A oči plné slz.