Na čas

Asi bych jen těžko hledala člověka, který o tom v poslední době neslyšel nebo nečetl. Dokonce i akademici cítí potřebu se k tomu vyjádřit. Ta pachuť strachu - co kdyby? je něco, čeho se asi nelze zbavit. Navíc jde o téma, které se snaží vytěžit kdekdo, od Hollywoodu přes renomované autory až po kartářky, které stěží vyjmenují malou a velkou arkánu, jak jdou po sobě. Ať tak nebo tak, máme povětšinou zajímavější plány, než je konec světa.

J.Juránková

Zaplacenou dovolenou. Další semestr. Nedořešenou akontaci splátek. 

A někde na dně toho všeho pocit, víc než jen tušení: Svět se zbláznil. K datu plnému dvojek a jedniček vzhlíží stovky tisíc lidí. 21-12-2012.

Svět se zbláznil – nevěříš?

Dvojka i jednička jsou iluzí. Stejnou moc by měla trojka, osmička – sloní kel anebo dračí šupina. Plevel deroucí se zpod střechy zbořeného stavení a vyhaslá tvář starce, co dožívá poblíž městečka Pripjatje. Je to jen kalendář. Nehezké okolnosti. Lidské dějiny jsou tak vratké. Ne že bychom byli v bezpečí. Ale:

Nebojím se toho data. Nebojím se 21. prosince 2012.

Odmítám počítat, kolik ještě zbývá. Aritmetický počet dní je nedůležitý. Co až se kdosi zeptá – opravdu jsi žil? A jak? Miloval jsi? Nebyl tvůj život jenom instantní řešení, uhýbání před zrcadlem, upocená lež?  A…?

Nebojím se. Ne proto, že by konec světa nehrozil, jistěže NASTANE.

Respective – z těch mála jistot právě tato zní dost rozumně. Dokonce široko daleko nejlogičtěji. Jednou to přijde. Ať už podle Zjevení sv. Jana nebo spíš podle Triera.

Jak návštěva, co sice zvoní, ale nezhasíná po sobě. (A jestli splachuje, rázem přestane být podstatné -)

Jak někdo, kdo se usmívá, ale nezvoní.

Nebojím se.

Ne proto, že by nebylo čeho.

Ale proto, že to může nastat kdykoliv -