Když sedím opřená zády o topení, z okna nevidím. Přesto vím, že tam nejsou. Už pár dní. Prvně se objevili někdy loni touhle dobou. Muž a žena. Od pohledu žádní milionáři. Prošli rozvaliny, a zase zmizeli.
J.Juránková
O několik dní později jsem si brzy ráno všimla siluety v kapuci sedící u ohně. Byl únor, počasí nic moc.
Postupně se v opuštěné budově přes ulici usadila celá skupina… Z okna ve třetím patře jsem měla jejich život jako na dlani. To, jak přicházeli, odcházeli, jejich hádky, ohně, psy. Policejní hlídky. Prádlo na kusu provazu sušící se ve větru.
To, co ještě zbývalo ze staré tovární haly, neladně, ale přece žilo. I za cenu toho, že trámy, jimiž byla obložená podezdívka, postupně mizely. Za ta desetiletí musely být úžasně proschlé.
V sousedství jsem se setkávala s názorem, že by měli táhnout, odkud přišli. Že tam nemají co dělat. Že kdoví, co jsou zač. Na některé z obyvatel squattu nebyl pěkný pohled, to je pravda. Na druhou stranu si říkám, že kdokoliv z nás by po týdnu stráveném v podobném prostředí asi nevypadal čistší. Ti lidé tak žijí často celé roky.
Že mají jinou možnost? Armádu spásy, charitu…?
Že je jim jenom zatěžko dodržovat pravidla?
Že jsou věčně ožralí, zfetovaní, že kašlou na hygienu?
Že kazí výhled hostům v nedalekém hotelu a kšefty developerům?
Snad. Nesoudím je. Na to nemám dost informací.
Jediné, co vím, je, že když letos mrzlo, až praštělo a i v hlavním městě šla teplota hluboko pod nulu, ještě tam byli.
Určitě jim nebyla menší zima než komukoliv z nás. Když mrazy povolily, měla jsem radost i za ně. Předevčírem jsem si všimla, že místo osiřelo. A třeba se vrátí. Spíš ale ne. A o to vlastně ani nejde.
Na světě neexistuje způsob, jak přinutit lidi k prosperitě a štěstí, zvlášť pokud je za prosperitu a štěstí sami nepovažují. Dost možná, že ti, na které jsme se dívali z oken pohodlných bytů činžovního domu, se stejným – ne-li hlubším – odporem a zděšením sledovali naše siluety a říkali si:
Kdokoliv z nás by po týdnu stráveném v podobném prostředí nebyl čestnější.
Že mají jinou možnost? Svobodnou volbu? Luxus vlastního názoru?
Že jsou jen svázaní pravidly, která jim někdo vymyslel?
Že jsou věčně přežraní, unavení, nemocní z přemíry péče?
Že kazí karmu lidstvu a sami sobě brání v prozření?
Možná nic z toho, co já vím.
Umíme spočítat, kolik hvězd obsahuje Mléčná dráha. Víme, jak fungují mikroskopické části lidského těla a nespočet dalších věcí. Dokážeme spočítat, vysvětlit a pochopit téměř všechno. Jen často nechápeme to, co máme přímo před sebou. A přitom stačí jenom se dívat -
