Nula nula sedm

Cestou po schodech přemýšlím, jestli si dám vanu nebo jenom sprchu. Pizzu nebo salát? Film nebo knížku? Nebo budu prostě jen tak zírat do prázdna… Už v předsíni je jasné, že na cokoliv z výše uvedeného můžu okamžitě zapomenout. Ne, že bych disponovala tak mohutně vyvinutou intuicí.  Normálně mě ovšem palma ve dveřích nevítá. A už vůbec ne nonšalantně vleže na boku.

J.Juránková

V hlavním městě je denně vykradeno až padesát bytů, naskočí mi bulvární titulek. Sakra, třeba už zítra… budu v Blesku!

Stojím jak tvrdé „y“ v té předsíni s výhledem na překocený květináč a snažím se nefunět. Poslouchám. Poslouchám tak, až mi z toho hučí v uších a před očima se dělají mžitky. Zdá se mi to, nebo… jakýsi šustot. Nebo spíš zabublání.

Do prkýnka.

V tý černý kabelce mám pepřák, koupila jsem ho minulý týden.

Tisícinu vteřiny jásám. Pak mi dojde, že dnes jsem šla s šedivou. Černou kabelku mám ve skříni. Skříň stojí v pokoji, kde šustí to hnusný individuum, co mi vyčórovalo byt a teď se tam někde rozvaluje.

V žaludku mi zakručí tak halasně, že to musí být slyšet až v Holešovicích.

Kašlu na pepřák, lacino se nedám!!! Budu se bránit botou! Servu z levé nohy baťovku s poměrně solidním podpatkem a s výkřikem Ha! vpadnu do pokoje. Cestou nakopnu palmu. Ta opíše nečekaně ladný oblouk a přistane pod otevřeným oknem. Vzhledem k tomu, že jsem ji včera zalila, zbytek navlhlé hlíny se líně rozprostře po parketách. Jinak nic. Ten šmejd se nebrání?!

Hm. Nikde nikdo.  Celý pokoj je vzhůru nohama. Neskutečný bordel. Záclona smutně vyplazená ke straně jak po záchvatu mrtvice. Ráno jsem zapomněla zavřít.

Tudy tedy přišel… a nejspíš i odešel… škoda. Na podpatkový masakr jsem byla vlastně celkem zvědavá. I když… co když je tu někde pořád ještě schovaný? Na záchodě? V koupelně? V kuchyni… Ozbrojen rodinným žabikuchem z roku 1955 by fakt mohl být nebezpečný. Dokonce i sám sobě.

Srdce až v krku, couvám ke dveřím. Ten zvuk se ozve znova přesně, když kladu ruku na kliku u dveří. Pohlédnu tím směrem.

Na skříni, úplně vzadu u zdi, dřepí holub. Znova poděšeně vrkne, jako když se neurotik pokouší konverzovat. To máme dnes ale dusno, že paní Nováková? Ale to víte, pane Kra… Holub, to víte.

Pan holub neví. Zbrkle se pozval na návštěvu a pak nemohl najít cestu zpět. Ve zmatku porozbíjel všechno, co mu přišlo do cesty. Co se nerozbilo, nese stopy jeho trusu. Bůh mě miluje, říkám si a natahuju ruce, abych návštěvníka odchytla a co nejrychleji se s ním rozloučila. Bůh možná. Holub má na věc jiný náhled. Uhýbá. Úspěšně. Frekvence vrkání mnohonásobně vzroste, ale to je asi tak všechno. Sápu se po něm, a on couvá. Sakryš, nedosáhnu tam!

Pokusím se opeřence odlovit smetákem. Úspěšně ho přeskakuje sem a tam, tam a sem. Myslím, že jsme vynalezli novou školku. To už sprostě nadávám. Možná má dojem, že si s ním povídám, protože mi v pravidelných intervalech přizvukuje.

Kdo říkal, že přijdu z práce domů, dám si večeři, vanu… naleju do sklenice něco dobrýho k pití a pustím nějakou přiměřeně temnou muziku? Kdo mi to tvrdil, že větrání prospívá bytu a do mého pátého patra se dostane jedině James Bond a Ježíšek? Ježíšku, máš zpoždění. Předběhl tě tuctový columba livia f. domestica.

Pomalu se smiřuju s myšlenkou, že tu budem takhle vegetit ve dvou. Někdo halt pěstuje rybičky, jinej jedovatý hady. Já budu mít holuba. Docela se mi ta myšlenka zalíbí. Jak mu budu říkat? Nula nula sedm? Budu mu kupovat mlsky a oblečky v Pet Shopu, jejž jsem až do dnešního dne s pohrdavým úšklebkem míjela?

Mé rozumnější já to vidí jinak. V návalu pudu sebezáchovy přehodí přes opeřence prastarou mikinu Nike zapomenutou na gauči. Beztak už na ní poseděl a je to poznat. Poté letí oboje otevřeným oknem ven do dvora.

V podvečerním slunci se jedovatě zelený kus textilu rozvine jako bizarní květina. Je po všem. Nula nula sedm spěchá obšťastnit někoho dalšího, já do půlnoci uklízím.  Příštích pár dní před odchodem do práce pečlivě kontroluju okna. Denně se vracím do prázdného, odporně uklizeného bytu. Jak předvídatelné!

Dnes ráno bylo všechno jinak.

Vrátila jsem se ode dveří a otevřela okno dokořán. Celý den na to myslím. Bude tam? Nebude? Počítám schody. Dvacet sedm, dvacet osm. Vanu nebo sprchu?  Červený nebo bílý?  Třicet. Film nebo knížku? Třicet devět. Nebo budu prostě jen tak…