Divnožena

Oslovila mě jednou odpoledne pár metrů od našeho domu. Její tvář byla vlastně KRÁSNÁ. Vymóděná sice byla prapodivně, ale nepáchla a to, jak vypadala, mělo v podstatě svoje – byť ujeté – kouzlo. I když. Kvůli tomu bych si jí ale asi nevšimla, po ulicích projde divně postrojených lidí dvanáct do tuctu. Prozradila ji až řeč.

J.Juránková

Sotva navázala první zdání kontaktu, spustila a nezastavila se...  Dokázala ze sebe vysypat neuvěřitelné množství informací v nejkratším představitelném čase. Jména, data, věty o svém dětství propletené poznatky z esoteriky a astrologie.. a stále ten úsměv, zapouštějící kořeny do mého zmateně uhýbajícího já. Ta blízkost, okamžitá a expanzivní, mě děsila. Všechno ve mně řvalo na poplach. Dejte to někdo pryč!!!

Má vlastní reakce mě pohoršila – je to přece pořád jenom člověk!

Opravdu? Z té samoty čišelo cosi… nepěkného.

Taková poněkud sofistikovanější odrůda pýru.

Po několika minutách zaplněných stovkami slov si řekla o peníze...Skoro se mi ulevilo. Je-li možno se z pekla té přílišné blízkosti vykoupit, sem s odpustky! Z levé kapsy džín jsem vylovila desetikorunu. Víc jsem ani neměla. Naivně jsem se domnívala, že teď, teď už tedy mohu jít. Chytla mě za levý loket.

Jasně, že nechtěla JEN hotovost, že ji mnohem víc zajímala ta šance vychrlit kus svého příběhu... jako by si potřebovala odlehčit, ulevit. Člověk, vzpomeň si. Zjevně neposlouchala, co jí říkám, respective, moje slova možná vnímala jen jako dno laguny, kam může zaseknout svou kotvu...

Ach divnoženo, vždyť já ani neznám Tvé jméno. Řekla jsi, že je Ti čtyřicet dva let, jsme tedy téměř stejně staré. Říkala jsi slova jako elektrošoky, mafie, energetické protipóly. Z očí Ti v tu chvíli šlehaly studené plameny šílenství.

Stále na tebe myslím, já nestatečná. Utekla jsem totiž. Úplně obyčejně, zbaběle... utekla. Až na křižovatku u Andělky jsem bojovala s pokušením ohlédnout se a aspoň zamávat. Vím, že moje zbabělá věta „Buďte na sebe opatrná...“ tam ještě někde visí v prostoru.

 ...

Na to, aby se jí zachytila, je příliš nepevná.

Jako já. Cítím směs melancholie, provinilosti a hořkosti. Mnohé detaily našich životů, tak jak se na mne valila zběsilá lavina jejích slov, se s mrazivou přesností shodují či doplňují. Jak se stalo, že ona propadla šílenství – a já ne? Jak moc se jí podobám? Kozorožka s ascedentem ve Štíru, vyhlásila a já polkla přiznání. Nebylo zapotřebí. Ste Štír, že jo?

Nečekala na odpověď. Zatímco mluvila, vrazila mi do ruky pohlednici s kyticí žlutých růží. Obyčejné nekomentované blahopřání. Prohlédla jsem si ho až doma. Bála jsem se na něj pohlédnout, ale zbytečně – je prázdné.

Budu ho muset popsat sama.